Prostě Listen to your heart

   Bylo ráno a já poslouchala Evropu 2, přišel vstup Leoše Mareše o skupině Roxette a její zpěvačce Marii. Možná jste zaslechli, že zrušili všechny koncerty kvůli jejímu zdravotními stavu. Leoš zdůvodňoval proč vlastně - Maria je nyní na jedno oko slepá a ani nechodí, je jí 57 let. A pak pustil tu dokonale krásnou píseň, kterou zná snad každý - Listen to your heart. A upřímně mě to dostalo do kolen. Poslouchala jsem tuhle skvělou píseň, v ní viděla krásnou Marii a říkala si, jak je ten život pomíjívý.

   V hlavě se mi začaly přehrávat situace a věci, u kterých ztrácíme čas. Jak stále přemýšlíme nad tím, co si o nás druzí myslí, chceme se zavděčit všem a přitom zapomínáme sami na sebe. Okolí nás často nutí nebýt sami sebou - váháme při výběru oblečení, abychom snad nevyčnívali, zda se to opravdu hodí na ,,naší" postavu. Přemýšlíme nad tím, jak zapadnout do něčeho, čeho ani nechceme být součástí a necháváme se táhnout davem. S chutí se díváme na jídlo, které neochutnáme a nutíme se do něčeho, po čem ani netoužíme. Stresujeme se zkouškami, prvními okamžiky a nejvíce, nejvíce se strachujeme o budoucnost. A to je asi ta největší chyba - v přítomnosti, kterou si ani nevychutnáme, přemýšlíme nad budoucností.

   Je to změna na delší dobu, je postupná, obtížná, s mnoha odbočkami, ale zkuste každý den alespoň na chvíli poslouchat své srdce, své tělo - co opravdu chce, co ho udělá šťastným? Může to být zmrzlina, kterou si dáte večer. Může to být ten zvláštně barevný svetřík, který se odvážíte vzít jen doma a teď s ním vyrazíte do ulic, může to být o 10 minut delší běh než obvykle, který si vaše tělo užije a nebo prostě změníte svůj život zcela - odjedete, odstěhujete se, vezmete se, rozvedete s pocitem toho, že není čas na to, abyste poslouchali dav a ne své srdce.

Třídím! Třídíš?

   Jistě máte ve svém okolí (nebo jste to snad Vy sami) takové ty nadšence do třídění a všech EKO věcí. Tyto lidi většinou rozpoznáte podle toho, že je nikdy neuvidíte s igelitkou, ale zásadně s bavlněnou taškou, kterou nosí stále u sebe (na nákup, do práce, do divadla, do nemocnice, na svatbu), jelikož nikdy neví, co budou muset nést navíc. Pokud by snad došlo k situaci, kdy by měli nákup dát do igelitové tašky, tak raději vše nějak poberou do rukou a v tom horším případě zakoupí alespoň papírovou tašku, ale následující týden z výčitek po této koupi nespí. Dříve platilo, že takoví lidé chodí také zásadně v batikovaném oblečení, dlouhé panenské vlasy jim vlají ve větru a zhruba 95% věci si vyrábí doma sami. Dnes je vše jinak. Ten, kdo se nezajímá o svět kolem a lidské následky na něm, je jeden z největších nepřítelů. A tak jsem tomu propadla taky...

Zdroj: Facebookové stránky: Má to smyl, třídím odpad!

   Začalo to vcelku nenápadně, více jsem četla o následcích odpadu a té věčné otázce kam s tím a co s tím? A tak jsem se dala do třídění. A nyní: Jsem ten typ, co jde i s papírkem 1x1 cm do speciálního koše na papír. Jsem ten typ, co si hliník ze svačiny z Prahy veze 80 km domů, aby ho pak dal do správné tašky, která následně poputuje do velké školní sbírky. Jsem ten typ, co má problémy s okolím, které netřídí. Jsem ten typ, co se po nejmenovanných členech domácnosti loví v koši a hledá věci k vytřídění, které ten dotyčný byl líný roztřdit. Jsem ten typ, co je schopen se s kýmkoliv o důležitosti třídění do krve pohádat a klidně po něm odhazované odpadky sbírat, aby v něm vzbudil potupu za to, že ničí naší zemi. (Skvělý tip - osvědčen na několika jedincích, kteří následně začali třídit) Jsem ten typ, co v obchodě přemýšlí, zda kupovanou věc půjde vytřídit či alespoň určité části. Jsem ten typ, co nespí, když něco nemůže vytřídit a v hlavě se mu přehrává film o tom, jak je ten daný obal někde v krásné přířodě, tam na něj prší, sněží, svítí slunce, a tak to jde desítky a desítky let a jen kvůli mně tam leží a kazí tu krásu kolem. Jsem ten typ, kterého naprosto uspokojuje něco třídit a především pokud je kam a nic nezůstane tam, kde nemá.
 
   A co vy? Třídíte? :))