Okamžiky štěstí

   Poslední dny mě vedou k zamyšlení nad tím, co je to vlastně štěstí a jak se k nám pomalu vkrádá a naopak neskutečnou rychlostí mizí. Asi mě k tomu zamyšlení inspirovala i kniha Patrika Hartla, která se tak příhodně jmenuje Okamžiky štěstí. A až po určité době jsem si uvědomila, jak trefný název to vlastně ve skutečnosti je.

Foto: autorka

   Štěstí to je totiž jen okamžik, není to žádné trvalé období, stadium, jsou to krátké okamžiky, z kterých pak po delší dobu žijeme a myslíme si, že to je to štěstí. Kdepak štěstí je jako mávnutí křídel, jako první kousek čokolády, jako letmý úsměv. Často je to pouze malá chvíle nebo i vteřina, která je doslova napěchována emocemi, silou okamžiku a nadějí.
  A právě ta chvíle, tenhle moment je to, pro co nakonec dýcháme, děláme všechny možné blbosti, říkáme věci, kterých po čase litujeme, skáčeme přes kaluže a občas skáčeme i do velkých děr. Jsme prostě jako závislí a pro každou další dávku uděláme cokoliv. Ironií je, že na téhle droze jede celé lidstvo a všichni jsou v tom až po uši. Někdo má slabší formu závislosti, a tak mu ke štěstí stačí málo jako třeba malé děti. Stačí jen malé dávky, které objeví téměř kdekoliv - na obyčejné tužce, na novém dni i na obyčejném obědě. Čím jsme starší, tak tím hůře se nám to štěstí hledá, i když po něm pátráme na místech, kde vždycky bývalo. A když ho konečně najdeme, tak jeho intenzita je sice mnohonásobně vyšší než v dětství, ale za to je o tolik kratší. A o to více po něm pátráme, o to více potřebujeme ty dávky častěji a o to více bývá silnější absťák. Proto hledáme i méne koncentrované dávky, které nám může přinést čerstvá káva, nový kus oblečení, oblíbený film. Je to jako když máte obrovský hlad, ale dáte si jen půlku jablka. To kručení v břiše se na chvíli trochu zmírní, ale pořád tam je a po chvíli zase nabírá na intenzitě.  Protože ty velké dávky, ty najdeme párkrát za život, někteří jednou a někteří třeba vůbec. S věkem navíc hrozí to, že když konečně tu dávku najdete a užíváte si její proudění do krve a do duše, tak už i v tom okamžiku se začínáte bát, kdy odejde a kde ji zase najdete. Po všech těch zkušenostech bez ní, víte, co to vše obnáší a jak rychle mizí, a tak si často ani tu dávku neužijete, jelikož už se obáváte její ztráty.

  Bylo by hezké, udělat závěr s pomyslnou mapou míst, kde ty dávky najdete a jak si je udržíte déle. Ale ani po 25 letech nevím, kde a kdy tu další najdu.
  Jen až tu dávku zase někde najdete, tak si ji prostě užijte jako by neměl přijít další den, jako by nebyl pak žádný propad a jako by byla ta poslední. Protože je možné, že to ta poslední skutečně je.

Desatero - Christmas gifts

   Ať si to chcete nebo nechcete připustit, tak Vánoce už jsou tu za méně než dva měsíce. A jistě víte, že dva měsíce jsou v dospěláckém věku něco jako přepnutí televizního kanálu. Jelikož jsem velký milovník Vánoc a záleží mi na tom, aby vše klaplo a já potěšila všechny své blízké, tak začínám s nákupy dárků poměrně brzy. Ne, nenakupuji hned v lednu při velkých slevách, ale většinou v říjnu stihnu postihnout 90% dárků. Je 25. říjen a já jsem zhruba na 80% připravena a to včetně obalového materiálu a nové dekorace na Vánoce. A tak jsem se rozhodla sepsat pár tipů, jak na to, aby jste se z toho nezbláznili, užili si to a potěšili své blízké.

Foto autorka

1. Nevybírejte dárky podle toho, co člověk zrovna potřebuje
Řekněme si to na rovinu, lidé miluji dostávat věci, které nepotřebují. Ty věci, které je prostě a jednoduše činí šťastnými a ještě v lepším případě je odvádějí od toho, co by zrovna z praktické stránky věci měli dělat. Ač si třeba mamka stěžuje, že by se jí už hodily ty nové hrnce apod., tak pokud není zbytí, kupte k těm hrncům i něco, co prostě nepotřebuje, může to být maličkost.
Tip: Kupte jí/mu tu věc, kterou neustále vyhlíží ve výloze, ale vůbec ji nepotřebuje. Prostě jen ho/ ji láká taková jaká je.
Tip: Ženy často potěší dekorace do domu, prostě si potrpíme mít to doma hezké a to, co je na koukání nás prostě baví. A tak se nebojte dát jako dárek i vánoční dekoraci.

Foto autorka

2. Pokud je to možné, zapojte do toho svou kreativitu
Ne všichni jsme nadaní umělci, ale s trochou lásky se dá všechno. Stačí dát dohromady rodinné fotoalbum, udělat koláž či ukázat, že jste s dárkem měli prostě práci. Nešli jste do jednoho obchodu, neobjednali jste ho, ale s pomocí více věcí ho dali dohromady. Nejvíce samozřejmě fungují takové věci, které obsahují vzpomínky - ať jsou to fotografie, pohledy, deky z dětství aj.

Foto autorka

3. Vyhýbejte se poukazům
Ano, je to jednoduché, rychlé, ale neefektivní. Vždyť všichni pod stromečkem čekají ten velký pevný dárek, ty největší mají  prostě vždy úspěch. Každý si hned pod stromečkem šeptá, pro koho ten největší dárek asi je. Poukázky jsou v této době jistě skvělým řešením, ale z vlastní zkušenosti musím říci, že jen málo z nich je pak doopravdy využito a člověk se s nimi prostě pod stromečkem nepomazlí, co si budeme povídat.

4. Nepodceňujte barvy
Mám různé kamarádky s různými vkusy. Jedna kamarádka miluje růžovou barvu a druhá odmítá nosit růžový deštník, který má v batohu, i když je obrovský slejvák. Při výběru dárků dávejte pozor na to, zda dotyčný není vyhraněný proti určité barvě. Právě s růžovou barvou můžete nadělat spoustu radosti i starostí. Lidi jsou zvláštní, zjistěte si jakou barvu dotyčný nosí, má doma apod., aby popř. zapadla i do interiéru.

Foto autorka

5. Zaměřte se na koníčky
Samozřejmě vás při vybírání dárků můžou napadnout profese, které dotyčný činí. Např. váš otec je lékař, a tak mu koupíte novou knihu z lékařského prostředí. Opět bych zde navrhovala vyhnout se takovým dárkům a zaměřit se na to, co dotyčný dělá ve volném čase, co dělá po práci, o víkendu, k čemu utíká? Práce je skvělá věc, především pokud vás baví a nevylučuje se ani, že je vaším koníčkem. Ale přeci jen, každý má ještě něco u čeho se zrelaxuje. Může to být vaření, sbírání pohledů, relax na zahradě. Přemýšlejte o dárku tak, aby se k němu dotyčný uchyloval, až bude chtít od všeho vypnout. Pokud rád odpočívá v klidu na pohovce, kupte mu ten nový krásný polštář, pokud rád vaří, tak co ta nová kuchařka?

Foto autorka

6. Dejte si práci s balením
První radost z dárku je při pohledu na to, jak je zabalený. Je to prostě tak. Což neznamená, že všechny přehyby přesně musí lícovat, ale ukažte, že jste si dárkem dali práci. Přidejte něco přírodního, kupte mašli v oblíbené barvě. Snažte se ho udělat tak, aby pozitivně zaujmul obdarovaného. Jelikož 50% dárků je také rozbalování, všichni známe to otáčení dárku, klepání apod. A pěkně zabalené dárky navíc báječně vypadají pod vánočním stromkem, zkuste se vyhnout kupování stejných kýčovitých rolí a budťe trochu kreativní. A nezapomínejte, že v jednoduchosti je prostě krása.
Tip: připojte k dárku krátký a milý vzkaz obdarovanému a to buď na vhodný balící papír či připevněte ozdobný papír k dárku

Foto autorka

7. Neopakujte se a nezruinute si účet
Předtím než se dáte do vyhlížení dárku, zkuste si vzpomenout, co daná osoba dostala minulý rok k Vánocům, narozeninám. Co má teď nového doma, o čem vám říkala apod.  Co jste jí vy dali za poslední dva roky.
Nepřemýšlejte o kvantitě ani o kvalitě, ale o duševní kvalitě. Něco, co srdce potěší nebo obnoví milou vzpomínku.
Tip: v dnešní době u mnoha lidí stačí projet sociální sítě, aby jste si udělali obrázek po čem touží a nebo co už dostali - neváhejte využít i tento zdroj pro lepší představu.
Tip: Někde je opravdu těžké se finančně vejít do určitého dárku a zároveň potěšit, ale co takhle zarámovaná fotka? Levný a přitom jeden z nejefektivnějších dárků.

8. Udělejte si seznam
Pro přehlednost toho, co ještě musíte koupit a co už máte, si udělejte jmenný seznam. Já si ho dělám už několikátý rok a velmi se mi osvědčil. Člověk nemusí stále přemýšlet, co komu má ještě koupit, ale hlavně, pokud dárky kupujete alespoň o měsíc dřív či máte velkou rodinu, může se stát, že vás v den balení přepadne panika, jelikož zapomenete, co vlastně pro koho je určené. Proto je vhodné si seznam uschovat i poté, co máte veškeré dárky vyřešeny.

9. Nakupujte a přemýšlejte o dárku v příjemných chvílích
Jistě vás spíše napadne nějaký pěkný dárek, když sedíte na zahradě a podřimujete než když běháte po obchodním domě a vyhýbate se davu lidí. Vždy když budete příjemně naladěni, tak začněte přemýšlet o osobě a vhodném dárku, koukněte se na internet pro inspiraci. Nic neřešte ve spěchu. Pokud vás ta věc přímo nezasáhne do oka, když ji uvidíte, tak si spíše věci promyslete. Dejte si den  až dva  na přemýšlení o tom, zda tento dárek bude opravdu vhodný a zda se vám tento nápad líbí i po dvou dnech. Znáte to - ráno moudřejší večera.
Tip: neváhejte se poradit s blízkými či se zeptejte na zkušenosti s vybranou věcí i jinde např. na sociálních sítích

Foto autorka

10. Vždy si nechávejte účtenky alespoň do začátku února
Někdy se člověk může snažit, přemýšlet, ale třeba nakonec nesedne číslování, někdo bude mít stejný nápad atd. Může se stát cokoliv. A tak kdykoliv něco koupíte na Vánoce, dávejte si účty do jedné složky, nikdy prostě nevíte. Někdy se hold i Vánoce musí trochu pojistit.


A hlavně si ten předvánoční čas užijte, protože to těšení je vždycky nejlepší a nejdelší..

Zámecká season 2016

   Tento rok je to již 4. sezóna, kdy provádím na zámku. Než jsem nastoupila na zámek, měla jsem jistou představu o průvodcích - jsou to velice vzdělaní lidé, velmi vážní a především milujicí ostatní lidi. Až na tu vzdělanost mi nakonec realita vše vyvrátila. Na zámku provádí ti nejlepší a nejvtipnější lidé, vážnost se objevuje opravdu jen na prohlídkách. V naší ,,průvodcárně" (rozumějte místnosti, kde si sdělujeme zážitky z prohlídek, konzumuje sladké a slané, čteme kvalitní literaturu a někteří dokonce literaturu píšou) se bavíme a kroutíme hlavou nad tím, kam to lidstvo vlastně spěje. Jelikož je naší biblí kniha Poslední aristokratka od Evžena Bočka, tak návštěvníky nazýváme (v průvodcárně a v dostatečné vzdálenosti od nich) mufloni. Pan Boček skvěle vystihnul veškerou charakteristiku postavení návštěvníků a jeho typického chování v zámeckém prostředí. Mufloni se většinou pohybují ve stádu, objevuje se ovšem i pár jedinců, kteří se vydají do zámku sami popř. se od stáda odtrhnou během prohlídky a nehodlají se spolu se stádem střídavě dívat na průvodce/průvodkyni a vystavené exponáty. Anarchisticky se tedy odtrhnou od stáda a pokud průvodce řekne:,,Nalevo můžete vidět obraz rodiny..." Podívá se tento vzpupný muflon na druhou stranu, popř. je naprosto v jiné části místnosti. Tímto si muflon u průvodce vyslouží zvýšenou míru ostražitosti a průvodce musí počítat i s jinými možnými druhy rebélie od tohoto jedince. Dalším problémem bývají i mláďata, kolem stáda neustále hopkají a často se vzdalují příliš daleko a nebezpečně blízko k vystaveným exponátům. Mláďata jsou jedním z nejbezpečnějších typů spolu s muflony, kteří jsou vybaveni holemi. Mláďata jsou nebezpečná svou rychlostí a pohyblivostí, kdežto mufloni s holemi svou neobratností a zhoršenou orientací v prostoru. Mláďata vám tak často rozpohybují vázy, rozezní prosklené vitríny a prošlápnou i ty parkety, na které se většinou dostane jen paní uklízečka. Mufloni s holemi ohrožují veškeré exponáty typu kůže z medvěda i s hlavou, nohy od stolů a nohy ostatních muflonů. Se vším se průvodce musí popasovat a musí očekávat i celkem nemožné (mláďata plazící se, padající postarší  s holemi, splašené stádo, apatické stádo) a nakonec - musí se vždy pokusit stádo zfromovat a zaujmout.  Není to vždy jednoduché, někdy to stojí nervy, víru, mládí, chuť k jídlu..

Zdroj: http://www.loucna-nad-desnou.cz/fotogalerie/interiery-zamku-v-loucne-nad-desnou-historicke-fotografie

   Ovšem tento rok nám bohužel jeden nejmenovaný státní ústav poněkud zkomplikoval naše prohlídky (dejme mu zkratku SÚ) a to, když povolil fotografování uvnitř zámku. SÚ neváhal tuto zprávu hojně šířit veškerými masmédii, a tak všichni mufloni již při vstupu do zámku mají v ruce naleštěné fotoaparáty. Když je průvdoce mezi dveřmi zdraví, tak jejich odpovědí často bývá:,,A může se tady tedy fotit?". Několikrát tedy průdvoce odpoví každému muflonu zvlášť a pak znovu veškerá upozornění zopakuje. Například u nás na zámku se smí fotografovat pouze v určitém patře. Mufloni jsou zprvu nadšení naším: ,,Ano, smí se tady fotografovat..", když ovšem pokračuje naše ,,..ale pouze v prostorách 3. patra", tak jejich zklamání je přímo hmatatelné. První části zámku, kde není možné fotografovat, tupě zírají na exponáty, stále ohlazují fotoaparát, čistí čočku a kontrolují baterku. Někteří z nich to zkoušejí v každé místnosti s otázkou typu: ,,A tady už se smí fotit..?" Ani po desátém: ,,Ne, tady se ještě nesmí fotit.." jejich nadšení do focení a touha zmáčknutí spouště neopadá. Když se nakonec dostaneme do prostor, kde se smí fotografovat, strhne se davové šílenství. Rázem se vytahují fotoaparáty, mobilní telefony a ten muflon, který si náhodu fotoaparát zapomněl doma, proklíná buď svou družku a nebo má zbytek prohlídky naprosto zkažený. Ostatní mufloni s přístroji začínají horlivě fotografovat. Fotí si hodiny, nábytek, koberce, lustr, květináče, sebe, pantofle a nakonec bohužel i nás průvodce (zajímalo by mě, v kolika fotoalbech se již objevuji..). Každý muflon chce mít samozřejmě vyfocenou místnost bez ostatních muflonů, a tak vždy takticky vyčkává než ostatní odejdou. Problém nastává, když tento nápad dostane více muflonů najednou. V tu chvíli pak přešlapují v rozích a přichází souboj kdo s koho. Do těchto bojů se většinou zapojují samci středního věku a nakonec na pokyn průvodce (že je opravdu na čase jít dál) si s funěním vyfotí místnost a odcházejí šoupavým krokem dál. Mezitím si další jedinci fotí dál, nevnímaje okolí. A tak srážejí ostatní muflony kvůli lepšímu záběru, nakopávají hlavu medvěda, rolují pantoflemi koberec a otírají se o bílé zdi, které na jejich oblečení pak zanechají i bílou památku. Nejzoufalejšími kusy stáda jsou ti postarší, kterým buď nejde nastavit focení bez blesku (které je samozřejmě zakázáno), popř. s přístrojem neumí absolutně zacházet. A tak se horlivě nahlas vyjadřují o tom, jak jim to nejde, že to chtěli vyfotit mláďatům domů apod. A v této chvíli se tedy z průvodce stává odborník na fotoaparáty - pomáhá vypínat blesk a někdy samotný aparát dokonce i zapnout. Nejhorlivěji ovšem fotí mláďata, ta fotí každý portrét, každé zvíře a snad i každý kachel na kamnech. Starší mufloni se je často snaží mírnit, ale dokud je ve fotoaparátu baterie a místo, tak mládě nezná slitování.
  Všemi těmi dotazy ohledně focení, nastavování a celkové operaci s fotoaparáty, samotným focení a souboji rádoby profesionálních fotografů o nejlepší záběr, se tak prohlídky natahují takřka o destíky minut. Nevím, co příště SÚ povolí, ale už teď se toho jako průvodkyně trochu obávám, jelikož mufloni bez zákazů a nařízení jsou jak zdivočelé stádo.
   Nemůžete se divit, že nemám celkově moc ráda lidi, že na průvodcárně máme všichni silné obavy o další generace a taktéž celkový vývoj lidstva. Přesto naše zaměstnání milujeme, a tak nějak už ho máme v krvi.


   Tímto článkem děkuji všem průvodcům, kteří se mnou strávili tuto sezónu a také všem, kteří si někdy zkusili být průvodcem a neztratili přitom smysl pro humor. (Především pak panu Bočkovi, že to tak vše krásně sepsal a my si alespoň nepřipadáme, že jsme úplně šílení a máme zkreslenou realitu.)  Díky Vám!

Running sezóna

   Zase už je to nějaký ten měsíc, kdy jsem se pustila do běhání. Většinou to na člověka dolehne během dubna/května, kdy se na sociálních sítích začínají objevovat fotografie od moře, reklamy od fitness center se slogany typu: Poslední možnost zhubnout do plavek! Pozor, léto se blíží! aj. Ruku na srdce, tyhle slogany a fotky prostě zapůsobí na každou. V hlavě to začne šrotovat, je to vcelku takový ten rychlý film, kde uděláte pár sklapovaček, párkrát si zaběháte a pak přijde ten dlouhý záběr, jak vycházíte v tě krásných minišatech a všichni se ohlížejí za vašimi pevnými stehny a celkově postavě k nakousnutí. Jenže pak přijde tvrdá realita toho, že ta ,,v hlavě kratší část" je upřímně ku*va dlouhá a bez záruky posledního delšího záběru, který se většinou smrskne jen na to, že vám známá řekne, že jste zhubla (ale i to sakra potěší!).
   Já si vybrala běhání, jelikož ho mám osvědčené a jelikož jsem zase trochu pozapomněla, jak moc je to náročné. Ne sice finančně, ani časově, ale fyzicky. A tak jsem běhala, běhala, až to začalo být lepší a příjemnější. Ale přeci jen tu zůstávají věci, s během spojené, které nemohu dovypilovat. Tak například je to odplivnutí - možná je to kvůli tomu, že jsem nikdy nebyla velká sportovkyně, že jsem nebyla moc v mužském kolektivu, kdo ví. Ale kdykoliv přijde ta chvíle, kdy už si potřebuji odplivnout, tak se prostě musím zastavit, předklonit a soustředit se. Jinak to totiž dopadá velmi tragicky. Při běhu se mi již podařilo plivnout si na boty, plivnout si na oblečení, plivnout si na oblečení i boty. Vždycky jsem sama ze sebe zklamána, že si prostě neumím přirozeně odplivnout, občas u toho jistě vypadám jako postižena slintavkou či na pokraji smrti.

Zdroj: www.runselfierepeat.com

   Když tedy nakonec přiběhnu zchvácená a oslintaná od těch nepovedených odplivnutí domů, tak přichází sice pocit vítězství, ale ta největší výzva teprve přichází - jmenuje s: sundání si sportovní podprsenky. Ono se to může zdát jako jednoduchá záležitost. Ale když máte podprsenku bez rozepínání a velmi kluzké tělo, tak se z vás na těch pár minut boje stává jogínka, akrobatka, gymnastka a klubající se had v jednom. A to ani nezmiňuji to funění a zvuky u toho.
  I přes ty všechny nástrahy a chvíle, kdy si připadám (zřejmě i tak vypadám) jako blázen, tak ten pocit po studené sprše prostě stojí za to, i kdyby ta dlouhá obdivná chvíle neměla přijít, tak se člověk prostě cítí ku*va lépe.

A co vy? Běháte? Skáčete? Jezdíte? Zvedáte? Protahujete se?

Prostě Listen to your heart

   Bylo ráno a já poslouchala Evropu 2, přišel vstup Leoše Mareše o skupině Roxette a její zpěvačce Marii. Možná jste zaslechli, že zrušili všechny koncerty kvůli jejímu zdravotními stavu. Leoš zdůvodňoval proč vlastně - Maria je nyní na jedno oko slepá a ani nechodí, je jí 57 let. A pak pustil tu dokonale krásnou píseň, kterou zná snad každý - Listen to your heart. A upřímně mě to dostalo do kolen. Poslouchala jsem tuhle skvělou píseň, v ní viděla krásnou Marii a říkala si, jak je ten život pomíjívý.

   V hlavě se mi začaly přehrávat situace a věci, u kterých ztrácíme čas. Jak stále přemýšlíme nad tím, co si o nás druzí myslí, chceme se zavděčit všem a přitom zapomínáme sami na sebe. Okolí nás často nutí nebýt sami sebou - váháme při výběru oblečení, abychom snad nevyčnívali, zda se to opravdu hodí na ,,naší" postavu. Přemýšlíme nad tím, jak zapadnout do něčeho, čeho ani nechceme být součástí a necháváme se táhnout davem. S chutí se díváme na jídlo, které neochutnáme a nutíme se do něčeho, po čem ani netoužíme. Stresujeme se zkouškami, prvními okamžiky a nejvíce, nejvíce se strachujeme o budoucnost. A to je asi ta největší chyba - v přítomnosti, kterou si ani nevychutnáme, přemýšlíme nad budoucností.

   Je to změna na delší dobu, je postupná, obtížná, s mnoha odbočkami, ale zkuste každý den alespoň na chvíli poslouchat své srdce, své tělo - co opravdu chce, co ho udělá šťastným? Může to být zmrzlina, kterou si dáte večer. Může to být ten zvláštně barevný svetřík, který se odvážíte vzít jen doma a teď s ním vyrazíte do ulic, může to být o 10 minut delší běh než obvykle, který si vaše tělo užije a nebo prostě změníte svůj život zcela - odjedete, odstěhujete se, vezmete se, rozvedete s pocitem toho, že není čas na to, abyste poslouchali dav a ne své srdce.

Třídím! Třídíš?

   Jistě máte ve svém okolí (nebo jste to snad Vy sami) takové ty nadšence do třídění a všech EKO věcí. Tyto lidi většinou rozpoznáte podle toho, že je nikdy neuvidíte s igelitkou, ale zásadně s bavlněnou taškou, kterou nosí stále u sebe (na nákup, do práce, do divadla, do nemocnice, na svatbu), jelikož nikdy neví, co budou muset nést navíc. Pokud by snad došlo k situaci, kdy by měli nákup dát do igelitové tašky, tak raději vše nějak poberou do rukou a v tom horším případě zakoupí alespoň papírovou tašku, ale následující týden z výčitek po této koupi nespí. Dříve platilo, že takoví lidé chodí také zásadně v batikovaném oblečení, dlouhé panenské vlasy jim vlají ve větru a zhruba 95% věci si vyrábí doma sami. Dnes je vše jinak. Ten, kdo se nezajímá o svět kolem a lidské následky na něm, je jeden z největších nepřítelů. A tak jsem tomu propadla taky...

Zdroj: Facebookové stránky: Má to smyl, třídím odpad!

   Začalo to vcelku nenápadně, více jsem četla o následcích odpadu a té věčné otázce kam s tím a co s tím? A tak jsem se dala do třídění. A nyní: Jsem ten typ, co jde i s papírkem 1x1 cm do speciálního koše na papír. Jsem ten typ, co si hliník ze svačiny z Prahy veze 80 km domů, aby ho pak dal do správné tašky, která následně poputuje do velké školní sbírky. Jsem ten typ, co má problémy s okolím, které netřídí. Jsem ten typ, co se po nejmenovanných členech domácnosti loví v koši a hledá věci k vytřídění, které ten dotyčný byl líný roztřdit. Jsem ten typ, co je schopen se s kýmkoliv o důležitosti třídění do krve pohádat a klidně po něm odhazované odpadky sbírat, aby v něm vzbudil potupu za to, že ničí naší zemi. (Skvělý tip - osvědčen na několika jedincích, kteří následně začali třídit) Jsem ten typ, co v obchodě přemýšlí, zda kupovanou věc půjde vytřídit či alespoň určité části. Jsem ten typ, co nespí, když něco nemůže vytřídit a v hlavě se mu přehrává film o tom, jak je ten daný obal někde v krásné přířodě, tam na něj prší, sněží, svítí slunce, a tak to jde desítky a desítky let a jen kvůli mně tam leží a kazí tu krásu kolem. Jsem ten typ, kterého naprosto uspokojuje něco třídit a především pokud je kam a nic nezůstane tam, kde nemá.
 
   A co vy? Třídíte? :))

Travelling by socka

   Každý z nás si jistě jednou za život prožil a nebo stále prožívá to období, kdy je několikrát týdně či denně odsouzen k tomu, dopravovat se autobusem, vlakem, tramvají, metrem, trolejbusem = souhrnně sockou. Pro mnohé lidi, kteří jedou výjimečně o víkendu, na výlet, za milým či milou, může mít tento způsob dopravy velice romantický nádech. To jsou ti nadšení a zrůžovělí lidé, kteří si aktivně z okénka vše ukazují, pomlaskávají nad svačinou, kterou vybalí ihned po rozjezdu autoubusu/vlaku (doplň dle libosti) a stále komentují, jak je dneska hezky. Ale pak jsou tu ti, co objevili odvrácenou tvář tohoto přemisťování a nadále sní o kouzelném prášku letaxu a krbu v každé domácnosti...

   Upřímně jsem zpočátku byla jednou z těch velkých nadšenkyň, která si celá usměvavá sedla a kochala se a četla. Po čase opojení vyprchává, jak se správně zpívá. A tak jsem prozřela a ztratila vlastně veškeré ideály o lidstvu.

1. Čekání na dopravní prostředek

   Někteří z nás mají to štěstí, že k budce/nástupišti (doplň dle libosti) to mají kousek od domu. Pak jsou tu ti, co bydlí úplně mimo civlizaci a ke startovnímu bodu musí být ještě dopravováni rodinnými příslušníky a jinými ochotnými lidmi.

   Pokud vaše startovní čára má i stříšku/budku - ještě jste nevyhráli. Jistě budka vás může jakž takž ochránit před silným sluncem a nebo deštěm bez větru, opakuji bez větru, protože pokud prší a k tomu se přidá vítr je vám tato slavná budka k ničemu. Chodíte pak od roho k rohu, zkoušíte, kde to vlastně méně prší a nakonec se jen rezigovaně otočíte zády do vozovky a proklínate tiše ty, co teď sedí v těch autech a koukají na vás z okýnek.

   Ovšem při čekání mohou vzniknout i jisté konflikty v podobě řazení do fronty. Slušní a všeznalí lidé si stoupnou za posledního člověka a trpělivě vyčkávají. Pak jsou tu ti, co jsou mimo naší sféru a stoupnou si, kam se jim chce - zbylí čekatelé se na ně s pobouřením ohlíží. No a pak jsou tu ti největší frajeři v podobě důchodců, kteří si suverénně stoupnou na první místo a při nástupu do dopravního prostředku i těm mimo sféru zahradí cestu holí, kdyby jim snad náhodou chtěli vzít prvenství v nástupu do vozu.

2. Vstup do prostředku a placení

   Když důchodce nastoupí, poté co jste čekali než se vyškrábe po schodech a vybere si vhodné místo k sezení, dostávate se na řadu k panu řidiči. Já osobně jezdím s těmi autobusovými a dali by se rozdělit do tří typů:

a) vcelku milí pánové, které nic moc nerozhází a které potkáte za kalendářní rok asi tak jednou, ale vždy na ně slastně vzpomínáte a tiše doufáte, že zrovna budou řídit tento přijíždějící autobus,

b) mladí, na celý svět nasraní a špinaví řidiči - to jsou ti, co zřejmě po tom, co zkusili všechny možné práce a možnosti, nakonec skončili u autobusové dopravy. I kdyby dovnitř nastoupila dokonalá mladá žena a byla nahá, tak se budou se tvářit otráveně. Jsou to ti muži, co nenávidí svou práci, svůj autobus a všechno tvorstvo okolo. Pokud projdete přes ně, což už je taky úspěch, čeká vás hledání trochu čistého místa k sezení. Všude pod sedačkami se jinak válí odpadky, potraviny aj.

c) staří, tlustí, zapšklí a tak hodinu před infarktem - nejpočetnější skupina a zároveň ta nejhorší. Z 90% jízd vás poveze právě takový. Při vstupu k němu si říkáte, že byste snad raději šli na dívčí záchodky a pak rovnou k baziliškovi. Tyto řidiče neobměkčíte ani kdybyste byla ta nejmilejší osoba na světě a sladká jako štěňátko. Na pozdrav nereagují, při markování zvlášně funí a občas prskají, pravidelně chrchlají jako by u nich probíhala tuberkulóza. Ale to nejhorší co se vám může stát, při této skupině je to, když nemáte drobné. A drobnými myslím pouze kovové mince. Ten pohled pokud mu podáte papírovou bankovku může být často váš poslední. Vyslechnete si přitom nejen funění a hekání, ale dost nepříjemná slova a čekáte vyhazov z autobusu. Omluvy, posypání hlavy popela nehraje roli. Nakonec se ještě celou cestu strachujete, aby nedostal za jízdy infarkt, neusnul aj.

3. Cesta dopravním prostředkem

   Výborně, překonali jste všechny možné nástrahy vstupu a čekání a konečně sedíte a jedete. Před vámi je ovšem ještě pár zastávek a vy čekáte, kdo si k vám přisedne. Jako žena či dívka doufáte pro stejné pohlaví. Dobrým trikem je nechat na sedadle zavazadlo a pokud nastoupí pro vás sympatická osoba, která se rozhlíží po místě, tak zavazadlo přesunout a usmát se. Ne vždy to zabere, ale je to jistá šance, jak si pojistit cestu. Pokud je ovšem na vás tato varianta příliš aktivní, můžete přistoupit k pasivní a nechat se tak nějak překvapit. Spíše tedy nemile. To si k vám pak přisedne:

a) stará a silná paní, která celou dobu funí a usíná. Většinou se dost roztahuje po sedačce, takže jste buď nalepení na okýnku s jednou nohou zdvyženou na topení a nebo pokud sedíte na sedačce k uličce, tak bohužel sedíte jen na té jedné půlce zadku. Výhodou snad může být vyzkoušení jistých cvičebních prvků jógy a natrénování rovnováhy.

b) příliš zvědavý pán, který se nezdráhá dívat se vám otevřeně na displej a na cokoliv, co zrovna snad v autobuse čtete, prohlížete, píšete. Každou příležitost bere jako šanci k navázáni rozhovoru, komentuje dopravní situaci i pohodlí v autobuse. V horším případě vás pomalu začne vtahovat do svého života.

c) matka s dítětem - po mnoha zkušenostech musím říci, že z maminek s dětmi mám asi největší hrůzu. Zřejmě na prstech jedné ruky bych spočítala ty matky, které mají svě děti vychovány (tímto se jim klaním a prosím je, ať tuto svou osvětu a návody šíří dál). A tak pokud vidím dupající dítěte po autobusu a za ní trpitelsky běžící maminku, krčím se na sedačce a modlím se ke každému možnému bohu, karmě, zvířeti a prosím maminku, ať to nedopouští. Bohužel, i když si k vám tato kategorie nepřisedne, dokáže i tak potrápit vaší jízdu a celé osazenstvo.

 

    Když jste se nakonec dostali přes řidiče, našli vcelku pohodového spolusedícího, dítě mamince usnulo, tak přichází nástraha v podobě topení. Naši řidič milují topit obzvlášť v létě a na jaře. To jsou pro ně ty nejlepší doby, kdy v naprosto vydýchaném voze (bez okének) si pálíte jednu nohu o topení, popř. když na topení máte danou nohu kvůli silné paní vedle vás, tak si škvaříte podrážku. Poté neustále kontrolujete čas, kolik ho zbývá do cílové stanice a na každé zastávce se při otevření dveří snažíte rychle nasát co nejvíce čerstvého vzduchu.

   A tak když nakonec vyjdete v cílové stanici z dopravního prostředku, konečně se nadechnete čistého a čerstvého vzduchu, opět uklidíte igelitovou tašku, kterou jste si vyndali pro jistou, kdyby jste snad zvraceli (vydýchaný vzduch, řezání zatáček, trhavé pohyby, nenadálé brzdy) tak jste šťastní, že jste cestou nebourali (až na to odřené zrcátko a nenadálý vjezd na chodník) a najednou si člověk zase více váží života a každého dobráka, co ho někdy sveze autem.

   

   Tímto děkuji všem milým a dobrým lidem, kteří mě kdy svezli. 

   

Čechy krásné, Čechy mé vol. 1

  ,, Čechy krásné, Čechy mé..." tak tento úryvek písně Josefa Leopolda Zvonaře je všem nám Čechům dobře znám. Bohužel ne každý potvrzuje jeho význam. Upřímně mně samotné jistou chvíli, spoustu zkušeností a několik výjezdů do zahraničí trvalo, než jsem si naplno uvědomila krásu naší země a kultury. Možná je to ta obecná a běžná praxe, kdy věci blízko kolem sebe nedoceňujeme a blíže jsou nám ty vzdálené a jsou pro nás i lákavější. Jsou to ty dálky, jiné kultury a vůně, co nás přitahují a jakoby ukazují na maličkost a nevýraznost naší země. Ale je to v nás, to my se pořádně nekoukáme kolem sebe, to my málo čteme české klasiky, to my cestujeme spíše za hranice než v naší zemi.
   A proto jsem se rozhodla dát dohromady takový menší a zrovna aktuální soupis mého kulturního vyžití, který bude zřejmě jeden z mnoha. Všechny tyto níže jmenované tituly, místa aj. mě stále přesvědčují o tom, jak je naše země významná, plná neskutečné historie a má stále, co nabízet.

Filmy
   Ač někdy tvrdím, že my Češi umíme jen filmy plné melancholie a s takovou hořkosladkou příchutí, tak přesto české filmy i herce miluji. Od těch velmi starých s Vlastou Burianem, přes Dobrého vojáka Švejka, k Pelíškům a dalším.

Želary - mistrovský snímek, který ve mně vždy zanechá hluboké emoce. Výborna Aňa Geislerová a dookonalá krása přírody v Beskydech. Navíc dokonalé kostýmy, nářečí a celkový děj filmu jsou pro mě oscarovými.

Želary (2003)

Kolja - oscarový film Jana Svěráka je opět náhledem do o něco bližší minulosti. Pro mě je výstižnou scénou ta, kdy se malý Kolja ztratí v metru - na jednu stranu je mi ho líto a bojím se o něj, ale na druhou stranu to pan Svěrák (dalo by se říci) rozsekne svým hlášením v rozhlase, kde se snaží mluvit rusky. Takový ten film, u kterého se zasmějete i popláčete.

Kolja (1996)

Vrchní, prchni - má oblíbená komedie, která se mi neomrzí. Troufalost a dočasná vychytralost Dalibora Vrány je bezkonkurenční. Navíc skvělé záběry z Prahy, Karlových Varů..

Vrchní, prchni (1980)

Polednice - opět Aňa v hlavní roli nyní aktuálně běžícího filmu v našich kinech. Sama jsem byla dost zvědavá, jak tvůrci pojmou tuto slavnou báseň z Erbenovy Kytice a mně osobně se to velmi líbilo. Nejen opět krásná česká příroda, čecháčkovství a kostými, ale i pojetí toho, že Polednice nemusí být nadpřirozená bytost a že těžké životní situace občas v lidech vyvolají nečekaná jednání.

Polednice (2016)

Případy 1. oddělení - tak na tento seriál nyní nedá dopustit celá má rodina. Je to možná i dáno tím, že Ondřej Vetchý je náš velký oblíbenec. A i přesto, že kriminálkám moc nehodluji, tak tento si získal mou pozornost. A opět je to určitě dáno tím, že seriál zpracovává reálné případy a události poslední doby. Navíc i postavy mají reálná jména a snad se i dotyčným vyšetřovatelům trochu podobají.

Případy 1. oddělení (na ČT1 každé pondělí večer)

Knihy
   U knih na prvním místě musím zmínit mého milovaného Karla Čapka. Přemýšlím, kdy se ve mně zrodila ta láska k němu, jaká kniha to vše ve mně probudila. Možná už to bylo na základní škole zhruba tak 8. třída řekla bych. A tato láska a obdiv se se mnou táhnou dál napříč věkem, zkušenostmi a jinými autory. Karel zůstává mou velkou srdcovou záležitostí. Jeho úžasná  a výjimečná čeština mě nikdy nepřestává udivovat, jeho nevšední postřehy a stále aktuální varování ve mně probouzí radost i strach. Proto všechna jeho díla sbírám, nyní jich mám 34 a stále mi velký kus chybí, a tak už se těším na pátrání po antikvariátech na doplnění této kolekce Pana Spisovatele.

Záběr úzké části mé sbírky K. Č.

   Z aktuální tvorby musím zmínit výbornou Kateřinu Tučkovou. Řekla bych, že tato autorka vrátila mnoho čtenářů k českým autorům i v nich probudila jistý zájem v naší historii. Já osobně miluji to zkloubení historických faktů s dechberoucím příběhem. Je to vlastně geniální nápad podat historii čtivým příběhem. A tak se v jejích knihách dočkáte české historie, české krajiny i typických českých povah. Od Kateřiny jsem zatím četla vše: Žítkovské bohyně, Vyhnání Gerty Schnirch a Fabriku. A nyní už napjatě čekám, kdy vyjde nová kniha.

 Žítkovské bohyně

Místa
   Bude to znít možná podivně, ale pro mě jsou ta nejkrásnější místa v Čechách ta okolo mého města. Kdykoliv se projíždím krajinou, tak se nemohu nabažit těch luk, lesů a kopců všude kolem. Klidu a pohody kolem. je to jistě spojeno s tím, že znám nejen místní krajinu, ale i její příběhy a lidi z ní. Že zatím obyčejným polem vidím více než člověk, který tudy projíždí okolo, jelikož mi o něm mnoho můj děda vypravoval.
   Ovšem velkou slabost mám i pro Jižní Čechy. To je pro mě osobně ta nejhezčí a nejmalebnější část Čech. Všude ta krásná náměstí s podloubími, usměvavými lidmi a jako by tam bylo i tepleji na duši člověku. Ať už jsou to České Budějovice, Třeboň, Český Krumlov a další. Tenhle kraj prostě stojí za to. Je prodchnut folklórem, historií a dobrým jídlem.

Ale celkově mám Čechy téměř neprobádané, což mě poslední dobou začalo i poněkud trápit, a tak bych to ráda napravila. Kam bych se podle vás měla určitě vypravit?

Sinful bodies

   Když se ohlížím zpátky do minulosti, tak dříve byli hříšnými lidmi ti, co v noci utíkali potajmu z domu a odjížděli s přáteli v autě na party. Byli to ti, co na party tancovali neslušné tance. Byli to ti, co utíkali za svými láskami, ikdyž proti nim stály obě rodiny. Byli to ti, co tančili až do nového dne a jako by tančili naposledy. Byli to ti, co se nechali na jednu noc unést láskou, chtíčem, jen tím zvláštním momentem.

   Dnes jsou hříšní ti, co si dají to, na co mají chuť. Ti, co stále používají mouku, cukr a máslo nedej bůh, když si v tom ještě lebedí. Kdykoliv jdu se svou sestřenicí někam na jídlo a dáme si normální porce jídla (já burger, ona svíčkovou), tak se na nás chodí dívat chlapi z kuchyně, jestli to vážně jíme. Kolem nás jsou totiž jen ženy se saláty, maximálně s masem a zeleninovu přílohou. V tu chvíli mám vždy pocit, že jsme snad poslední svého druhu.
   A hříšní jsou především ti, co nedělají pravidelně žádný sport a běda, když to řeknou upřímně nahlas: ,,Ne, já teď nijak necvičím."
   A tak se stále ptám, kde se vzala tato posedlost, ten tzv. fitness life? Všichni najednou cvičí, nahrazují cukr stevii, sypou si protein asi i do vany a vše nezapomínají sdílet online. Musím uznat, že je to svým způsobem velmi zdravý trend, než když byly v módě různé drogy a jiné, ale přesto..
Přesto mi opravdu chybí ti opravdu hříšní a divocí lidé, kteří na večírcích protancovali dvoje boty, opili se, vystřízlivěli a znovu opili. Ti, co porušovali pravidla společnosti a pohoršovlai starší generace. A najednou jsou hříšní ti, co se nepřidali k trendu životního stylu fitness. Kam se poděli všichni ti pankáči, anarchisti, čistě bláznivě zamilovaní?

   Určitě je dobré, vyvarovat se vyloženě nezdravým jídlům a jen občas zhřešit, sem tam si zasportovat. Prostě takový ten zlatý střed, který člověka neomezuje, jen trochu pozmění pár návyků (nahradit mnohé oleje olivovým, bílé pečivo tmavým, když je chuť na sladké tak si dát ovoce, večer spíše zelninu) a přitom nijak neomezí celkový chod života a především vynechá to vnucování fitness life těm druhým. Ale přijde mi zvláštní, že některé ty extrémní případy dokáží žít jen tím, že pečují o své tělo. Stále si dávají pozor na to, co jí. Čtou všechny etikety a složení, porovnávají poměr bílkovin a sacharidů. Pro takové osoby se stalo drogou jejich perfektní tělo a jejich tělo je jejich životem. Nemělo by to být náhodou naopak, že by tu naše tělo mělo být pro život? Aneb není fitness life spíše fit and less life?



Budu ráda za vaše názory a zkušenosti.
Poznámka nakonec - tento článek je ovlivněn na základě zkušeností s tím extrémním případem..


 

Sunday without sun

   Neděle, ten nejzvláštnější a nejkratší den v celém týdnu. I přes to, že dle odbroníků a jistých fyzikálních zákonů má mít tento den také 24 hodin, mám vždy pocit, že tomu tak není.
   Neděle je tou černou ovcí v týdnu, tou která i přes veškerou snahu si nikdy nevybude postavení Soboty a vždy bude spojencem Pondělí.

                   

   Je to den, kdy doháníme všechny možné resty, tudíž je zase o kapku nesympatičtější. Je to den, kdy se pode dveřmi začínají objevovat ty lepkavé prsty reality všedního dne a všechna vaše trápení a nejistoty přicházejí v závěsu.
   Přesto stále nechápu, jak může být den, který je součástí víkendu a je volný, tak strašně frustrující. Možná si to vytváříme sami tím, jak se jeho samotného příchodu a existence obáváme a možná, že až moc koukáme za něj. Neumíme strhnout ty padací dveře a nechat neděli čistou nedělí a ne předzvěstí práce, školy, povinností, brzkého vstávání, běhání za metrem s kručícím břichem a jiných nemilých a stresujících věcí.  Je to jako začarovaný den, který si pokaždé najde své oběti. Pravda je, že jsem za svůj život prožila málo nedělí, u kterých bych se nezabývala následujícím dnem. Už samotné ráno si sama dokážu znepříjemnit tím, jak už myslím na ten další den. A tak mě napadá otázka, kde se to v nás bere? Jak si pokaždé dokážeme tak snadno zkazit celý jeden volný den v týdnu?

   Faktem bude, že si za to opravdu často můžeme sami, a i když tato neděle 14. února bude o krapet ponurejší než ty obvyklé. Především pro ty, co očekávají zbytečně, pro ty co jsou tam, kde nechtějí být, pro ty co stojí uprostřed osamoceni. Je na čase zkusit se tomu postavit, postavit se tomu skeptickému a předem naplánovému dni, který by přitom mohl být tak vřelým zakončením jednoho týdne a magickou předzvěstí toho následujícího.
   A tak jsem se rozhodla zabojovat proti svému nalinkovanému myšlení, které předem tento den odsuzuje z čisté podstaty jeho existence. I když už teď vím, že ty dnešní naplánované úkoly nestihnu a opět je odsunu na zítra, tak se přesto pokusím dosadit si do té neděle několik věcí, které mě těší a nemám na ně tolik času v týdnu. Dopřeji si tři věci - jednu dopoledne, jednu odpoledne a třetí navečer. Možná všechny tři budou chvíle čtení, možná to bude jiná nezvyklá činnost, kdo ví. Ale rozhodla jsem se, užít si tento den, zavřít dveře a okna před svým temným hláskem a až ráno následujícího dne si začít psát seznamy, rozběhnout se a těšit se na ten další víkend.
Tentokrát se těšit i na tu nesympatickou, často podmračenou paní Neděli, která se otevře jen těm, jež se dostanou hluboko pod její vrstvy.

Before I go to sleep

   Ne pro každého je usínání disciplínou, ve které by vynikal. Většinou bývám mistrem v této disciplíně v jakoukoliv hodinu dne a téměř na jakémkoliv podkladu. Avšak i ke mně občas přijdou dny, kdy mi v hlavě víří tolik myšlenek, nesplněných úkolů a tolik nevyřešené historie, že mi nedovolí usnout. Často se budím v noci s rozvinutou myšlenku, kterou nadále rozvíjím po celou noc v různých dobách.
  Přemýšlela jsem, jak bych měla uklidnit svou mysl, jak ji ztlumit? Až nedávno jsem narazila na článek o zdravém čtení před spaním. Tzv. ,,američtí vědci tvrdí, že" pouhých 8 minut četby před spaním stačí na zklidnění mysli a organismu a přispívá tak k rychlejšímu usnutí a klidnějšímu spánku.
Článek mě naprosto nadchnul a řekla jsem si, že to vyzkouším. Je to už pár měsíců a pravdou je, že kdykoliv se alespoň na tu čtvrt hodinu před spaním vnořím do jiného světa, tak se vše ve mně uklidní. Chvíli trvá než se začnu soustředit, jelikož bývám unavená, ale když se do toho dostanu, odměna mě nemine. Po těch několik stránkách usínám s čistou hlavou.

   Samozřejmě ne vždy se mi podaří vzít knihu před spaním a uléhám tedy bez četby, to pak přijdou ty chvíle plné myšlenek, které jsem myslela, že už jsem zapudila, zapomněla nebo svým životem změnila. Vytáhám ty nejstarší kostlivce a omílám ten nejmenší detail ze dne, který mi přijde jako kolosální chyba v nastávajícím životě.
A tak čím dál více usínám s vypnutým počítačem, avšak s knihou v ruce. Bílá barva, slova a má představivost mě prostě dokonale připraví na spánek. Navíc zaženou všechny chmury a zítřek oddálí do hluboké budoucnosti...


PS: Kdyby jste zrovna neměli co ke čtení, tak stejnojmenná kniha jako můj článek - Before I go to sleep je kniha napínavá k prasknutí a taktéž její filmové zpracování s Nicole Kidman a Colinem Firthem.

Dobrou noc a nejlépe s knihou v ruce či alespoň po boku.

Single návyky

   Poslední dobou jsem přemýšlela, nakolik můj život ovlivnilo a stále ovlivňuje to, že jsem single. Jak se mé návyky a zvyky mění v závislosti na lásce. A tak jsem sestavila pár bodů, které vystihují život nás single:

Zdroj: http://www.boredpanda.com/single-girl-12/

1. Druhou půlku postele využíváme jako odkládací prostor

Já osobně mám tu druhou půlku jako takovou malou domácí převlékárnu, knihovnu a nabíjecí síť pro své elektronické lásky. Když se na ni podívám teď jsou tam teplé ponožky, dvoje super vytahané a pohodlné tepláky, rozečtená kniha a nabíječka. 

2. Vyžíváme se ve filmových scénách, kdy se konečně člověk odpoutá od toho špatného partnera

Je to téměř konečná scéna, kdy si u televize boucháte dlaní do čela a nahlas si říkáte: ,,Bože, ona je snad slepá." Ale pak přijde ta báječná scéna, kdy i ona prozře a odpoutá se od toho (vyberte dle nabídky: hajzla, násilníka, kurevníka, sobce..) a s tou dokonalou parádou a s úsměvem na rtech odchází a vy doma máte pocit, jako když naše hokejové mužstvo vyhraje mistrovství světa. Na danou fiktivní ženu jste hrdá jako by byla vaší nejlepší přítelkyní a ihned se stává vaší inspirací.

3. Smějeme se zamilovaným párům

Při pohledu na ty páry, které vám ničí cestu metrem, jelikož jsou 20 cm od vás a své rty do sebe stále vpijí, mě vždy napadne poznámka mé kamarádky: ,,Počkej za týden jí řekne, že neví, co chce.." Pravdou je, že na tom něco bude.

4. Dáváme si více cílů

Neříkám, že se z nás najednou stanou ti nejlepší a nejctižádostivější. Prostě si najednou uvědomíme, kolik máme času na věci, které jsme si říkali, že jednou uděláme. A tak si stanovujeme více plánů, cílů. Mnohé z nich nedotáhenem do konce, ale tak nějak nás to motivuje k aktivitě, kterou je třeba smyslupně vyplnit ten přebývající čas.

5. A také více utrácíme

Ať je to za jídlo, oblečení, knihy.. Prostě si chceme udělat radost. Když kolem nás zrovna není nikdo, kdo by nám tu radost přinášel, tak přeci nebudeme smutně čekat v koutě. A každý den je přeci vhodný na to, udělat si radost.

   Shrnuto podtrženo jsme v tomto období více cyničtější, samostatnější, vtipnější, ženy často inklinují k feminismu a především jsme na cestě za novým lepším já, které nejen bude těšit nás samé, ale možná jednou i toho druhého, jenž nám změní nejen ,,relationship status", ale snad i pohled na svět kolem. Ten je pro tuto chvíli přesladký, plný tuctových srdcí a faktů o tom, že to téměř nikdy nevyjde.

Jeden lístek, prosím

   Stejně se neobjeví, popř. neozve nebo nebude mít čas, a tak jsem se rozhodla, vzít sama sebe na rande. Po povinném dopoledni, jsem si zašla na svůj oblíbený oběd, v klidu si ho vychutnala a pak se odebrala do knihkupectví. Tam jsem zhruba hodinu nasávala vůně, četla obsahy knihy, jejich první stránky, hladila přebaly a zapisovala si názvy knih, které bych si v budoucnu jistě měla pořídit nebo si je popř. ještě proklepnout na knižních webech. Bylo to prostě dokonalé, nikdo mě nerušil, netlačil na mě, abych už pomalu končila. A jen tak jsem si kvůli tomu dni samozřejmě jednu koupila. Potom dokonalém souznění jsem se vypravila do kina a po mnoha letech jsem šla sama. Překvapilo mě, kolik lidí čekalo frontu na lístky ve všední den okolo poledne. A kolik jich vlastně bylo samo stejně jako já. A pak jsem přišla na řadu a konečně vyslovila své přání: ,,Jeden lístek, prosím...".

   Slečna se usmála a úplně bez jakéhokoliv soucitu nebo šoku mi vydala lístek. A najednou jsem si uvědomila, že jsem v Praze, kde denně chodí zřejmě stovky lidí do kina sami a nedělá to z nich ještě úplné zoufalce. Nadšeně jsem se tedy odebrala do sálu s popcornem vychutnat si film.

   Možná kdyby jste stále čekali, až někdo z vašich přátel bude mít čas nebo až vás někdo pozve, asi by ten film již v kině přestali dávat. A i když to možná pro někoho chce krapet odvahy, vypravit se sám a udělat si hezký den, tak to vážně stojí za to a nemusíte se bát, že se vám na čele snad objeví nějaký cejch typu ,,forever alone".  Někdy je prostě třeba vzít vše do svých rukou a přestat na něco čekat.

Reading in January

   Přestože leden bývá jedním z těch náročnějších měsíců plných učení, stresu a nucených činností, tak tento rok jsem měla vcelku štěstí a vše jsem zvládla během zápočtového týdne. Tudíž mi zbylo spoustu času jen na čtení. A že bylo z čeho vybírat, když byl Ježíšek tak štědrý...

1. Když život ještě býval náš - Marian Izaguire

Tuto knihu jsem měla v plánu již v prosinci, ale nakonec jsem více podlehla Harrymu, a tak na ni došlo až v lednu. Upřímně nejdříve mě na ni zaujal samozřejmě přebal, je opravdu skvostný, a tak jsem se trochu bála, aby mě samotný příběh nakonec nezklamal. Naštěstí přebal i příběh byly vynikající. Není to sice příběh, který byste nikdy nezapomněli, nějak by ovlivnil váš život, ale je to ten příběh, který perfektně plyne, skvěle se prolíná a je v něm spousty životních pravd. Do toho přimíchejte pár kapek historie s popisy módního oblečení 20. let a máte vskutku lahodný příběh na zimní večery.

Příběh: 4 hvězdy z 5 

Přebal: 5 hvězd z 5

Citáty z knihy:

,,Takže jsem už nezažívala ranní muka, při nichž jsem rozplétala sny, které mi zůstaly vězet ve vlasech."

,,První polibek se nedává ústy, ale pohledem."

,,A proč? Komu vadí, že se lidí mají rádi? Komu? Všem. Opravdová láska vyvolává závist, žárlivost a podráždění u těch, kteří ji nikdy nepocítili, roztrpčení u těch, kteří ji ztratili, nesmyslné soupeření, předsudky a střety. S láskou jsou skoro vždy potíže."

,,Někdy si člověk potřebuje zopakovat, že je to pravda, že zažil to, co zažil, a cítil to, co cítil, aby neupadl v pokušení myslet, že to by pouhý sen."

,,A pak se ten člověk podíval i na mě, skelnýma očima někoho, kdo už vypil přespříliš. Nikdy se mi nezamlouvali lidé, kteří neumějí čekat."

,,Nemám děti a nikdy je mít nebudu, znám jenom lásku mužů, jednoho muže a to stačí."

2. Úterky s Morriem - Mitch Albom 

O této knize mi již vyprávělo mnoho lidí a byla mi doporučována tolikrát, že jsem se rozhodla ji pořídit do své knihovničky. Dalo by se říci, že děj i celkový záměr knihy je ihned zpočátku jasný. Opakuje se zde mnoho životních rad, až skoro klišé, ale přesto je to milá kniha, která vás přeci jen donutí se nad tím vším zamyslet a zkusit něco změnit, alespoň na den. Typ duchovní knihy, co se tolik nevtírá a smutně milý příběh, jenž vás provede životem a před životními i školními zkouškami uklidní. Protože, když nejde o život, tak jde o pravdu o prd.

Příběh: 3 z 5 hvězdiček

Přebal: 3 z 5 hvězdiček

Citáty z knihy: 

,,Vyšel jsem na poslední dlouhou štreku, a všichni chtějí vědět, co si mají zabalit s sebou."

,,Každý ví, že jednou zemře, ale nikdo tomu nevěří. Kdybychom věřili, dělali bychom všechno úplně jinak."

3. To prší moře - Radka Třeštíková

Opět jedna z těch knih, o kterých jsem slyšela od známých, na facebooku i na instagramu. V jednu chvíli ji snad četl každý a nebyla k dostání. Já si o ni napsala Ježíškovi. A on byl natolik báječný, že mi ji přinesl. Možná to bylo velkým očekáváním, kdo ví. Ale trochu mě kniha zklamala. Hlavně zpočátku jsem upadla z příběhu skoro do deprese a říkala si, jak mi Češi to dokážeme, že vždy uděláme tak dokonale ponurý a melancholický příběh? Avšak příběh se později rozvinul a nakonec už jsem byla i napnutá, jak to vše vlastně dopadne. Pravdou ale je, že to byl opravdu zvláštní příběh dle mého, možná mi i trochu vadila ta nahuštěnost textu.. Přesto si myslím, že kniha stojí za přečtení, je to prostě něco jiného. Navíc jsem se u pár scén doslova zasmála od srdce, a když už se člověk u knihy nahlas zasměje, tak to stojí za to.

Příběh: 3,5 hvězdičky z 5

Přebal: 3 hvězdičky z 5

Citáty z knihy:

,,Můj život je kvůli tobě jen hromada ostrých střepů z rozbitého srdce."

4. My dva - Andy Jones

Ach ten dokonalý přebal, ty barvy... Zaujme vás hned, byla to láska na první pohled a to byla zřejmě i chyba. Myslela jsem si, že láska z pohledu muže to bude něco vskutku zajímavého. Celkově mě však příběh opravdu zklamal, až možná v poslední 1/4 to bylo docela čtivé, ale jinak mi to přišlo dost předvídatelné a navíc se vše dlouho rozjíždělo. Nakonec se příběh vyvinul v něco, o čem jsem nějak číst vůbec nechtěla. A celé mi to přišlo jako by to i snad psala žena. Pozitivní na tom je, že tato kniha je skvělou dekorací do vaší knihovničky.

                          ------------------------SPOILER-------------------------

Upřímně jsem si nekupovala knihu o těhotenství a nechtěla jsem znát podrobnosti o tom, jak se má roztahovat vagína před porodem a vážně si někdo myslí, že by s tím ženě partner pomáhal vlastníma rukama a u toho vedli dialog o jménu dítěte? Tahle scéna mi přišla prostě too much...

Příběh: 2 hvězdičky z 5

Obálka: 5 hvězdiček z 5

5. Vězněná - Pavel Renčín

Má prvotina od Pavla Renčína. Poprvé jsem si této knihy všimal v knihkupectví, kdo by taky ne? Ten přebal je prostě dokonale uhrančivý. A tak jsem se začetla do obsahu knihy, i když tento žánr není častým hostem v mé knihovně, tak jsem neodolala a připsala si tuto knihu na svůj seznam dárků. A byla to trefa do černého. Možná prvních 20 stránek se vám bude znát poněkud podivných a zmatených, ale vydržte! Opravdu to stojí za to. Byla jsem napnutá jako struna a nakonec jsem tuto knihu přečetla za dva dny a možná bych ji přečetla za ten první den, ale začala jsem číst navečer a strachy jsem nedočetla dál. Další den jsem se už za světla nenechala odradit a četla celé odpoledne. Jedním slovem uhrančivá kniha!

Příběh: 5 hvězdiček z 5

Přebal: 5 hvězdiček z 5

   To byly ve zkratce mé 3/4 ledna a co ty Vaše?