Dear Winter, I adore you

   Když někomu povím, že mám ze všech období nejraději zimu, tak většinou kroutí hlavou a nechápe. Jsem ten typ, co se raduje z každé vločky a v létě teskní po zimě. Přemýšlela jsem tedy, čím to vlastně je, když kolem jsou jen lidé, co už teď naříkají a sní o létě.
   A je to asi tím, že zimu je o dost komplikovanjší milovat než léto. Zima je to období, ke kterému si člověk musí vypěstovat vztah a přesto ten vztah nikdy nebude ideální. Milovat zimu je velkou obětavou láskou. Protože vás čeká strašně chvil, kdy vás to bude štvát, když pojedete do práce místo hodiny hodinu a půl, když budete promrzlí stát na zastávce, když se na vás na Vánoce vyprdne a nepřijde, když bude stále tma a neuvidíte v tu chvíli světlo. Zima je ten typ osoby, která nějak stále uniká a vy po ní prahnete, takový ten bad boy, který přijde, jen když chce a když přijde, tak to stojí za to, jelikož pak padá celá obloha a vy s ní, protože příchod zimy je něco magického. Nevíte, kdy přijde a jestli ten rok vůbec, jestli na chvíli nebo na dlouhou dobu, nevíte kolik vám toho dá a když dá, tak na kolik hodin. Je to tak komplikovaný vztah a vlastně taková nenaplněná láska, jelikož zima vždy unikne a přijde, kdy ona chce. A asi proto mě to k ní tak táhne, je nepřevídatelná a plná tajemství.

   Zimu miluji. Miluji ji, proto že musím být tak trpělivá při čekání na ni. Miluji ji proto, že se kvůli ní tak musím obětovat - jezdit dříve, drkotat zuby, cítit studené nohy, oblékat si více a více vrstev oblečení, snažit se nepadat. Miluji ji proto, že se mohu zabalit do všech těch úžasně teplých věcí, miluji ji proto, že za oknem vypadá tak božsky, miluji ji proto, že ráda chytám na jazyk vločky, miluji ji proto, že s ní jsou spojené Vánoce, miluji ji proto, že mi stále není horko, miluji ji proto, že věřím, že s ní přichází zázraky a vše se může splnit.
A miluji ji přesto, že občas nevím, zda dojedu domů, miluji ji přesto, že jsem z ní unavená, miluji ji přesto, že je tak divoká, miluji přesto, že je vše těžší a delší..

Miluji ji strašně a miluji ji celou..

(A ano, při psaní závěru mi začala v hlavě znít píseň od Leoše Mareše..)

Není čas na ..

   Můj život asi nikdy nebyl tak hektický jako teď, tak plný do poslední hodiny dne, tak rychlý, tak příliš rychlý. Hodiny se zdají jako pár minut, den uteče během pár hodin, týden se zkracuje na tři dny. Najednou má čas jiné jednotky a já se v tom začíná postupně ztrácet. Hodina času je mizivým časem a víkend, po kterém vždy prahnu, se změní v páteční ulehnutí a nedělní ranní vstávání. Kam se ztrácí všechen ten čas? Kde je to množství, které jsem měli, když jsme byli malí? Jak se to stalo, že se to vše tak zrychlilo? Vždy jsem čekala na Vánoce tak šíleně dlouho a teď mám pocit, že se ani neotočím a budou tu další.

Zdroj: https://www.facebook.com/thispageisaboutwords/photos/pb.252006304935213.-2207520000.1484152754./974917085977461/?type=3&theater

  To, jak mi ten čas utíká a jak se vše zkracuje, smrš'tuje, mě vede k tomu, že si pečlivěji vybírám jaké činnosti věnuji svůj drahocenný čas. Do čeho se ponořím a v čem naopak jen lehce smočím palec.
  Nakonec jsem si udělala takový seznam, na co je prostě ten život moc krátký:

• abych nezkoušela nové věci, i když mě děsí
• abych držela diety
• abych si lámala hlavu s lidmi, kterým na mně nezáleží
• abych časově šidila rodinu a přátele
• abych si stále šetřila věci na později
• abych netančila, když hrají mou píseň
• abych se stále něčeho bála
• abych se nahlas nesmála, i když je to krajně nevhodné
• abych jezdila na někým organizované výlety a cesty 
• abych se hrabala v minulosti
• abych čekala, až se daná osoba vyjádří
• abych si foukala vlasy úplně do sucha
• abych si ten život ještě nezachytila písemně či jinou formou
• abych neřekla, co cítím
• abych hrála s někým hry (rozumějte mezilidské/vztahové a takové jim podobné)
• abych si stříhala vlasy
• abych nesnila
• abych čekala na rozhodnutí ostatních
• abych neodpouštěla
• abych se chovala úměrně svému věku                                                          

   A tenhle seznam si asi v průběhu dalších dekád, životních peripetií a zkušeností budu měnit, ale věřím, že většina věcí zůstane, spíše přibudou další a tiše budou doufat, že v nějaké dekádě se ten život zase o něco prodlouží a ta hodina bude mít zase 60 minut, den 24 hodin a někdy nějakou navíc.