Dear Winter, I adore you

   Když někomu povím, že mám ze všech období nejraději zimu, tak většinou kroutí hlavou a nechápe. Jsem ten typ, co se raduje z každé vločky a v létě teskní po zimě. Přemýšlela jsem tedy, čím to vlastně je, když kolem jsou jen lidé, co už teď naříkají a sní o létě.
   A je to asi tím, že zimu je o dost komplikovanjší milovat než léto. Zima je to období, ke kterému si člověk musí vypěstovat vztah a přesto ten vztah nikdy nebude ideální. Milovat zimu je velkou obětavou láskou. Protože vás čeká strašně chvil, kdy vás to bude štvát, když pojedete do práce místo hodiny hodinu a půl, když budete promrzlí stát na zastávce, když se na vás na Vánoce vyprdne a nepřijde, když bude stále tma a neuvidíte v tu chvíli světlo. Zima je ten typ osoby, která nějak stále uniká a vy po ní prahnete, takový ten bad boy, který přijde, jen když chce a když přijde, tak to stojí za to, jelikož pak padá celá obloha a vy s ní, protože příchod zimy je něco magického. Nevíte, kdy přijde a jestli ten rok vůbec, jestli na chvíli nebo na dlouhou dobu, nevíte kolik vám toho dá a když dá, tak na kolik hodin. Je to tak komplikovaný vztah a vlastně taková nenaplněná láska, jelikož zima vždy unikne a přijde, kdy ona chce. A asi proto mě to k ní tak táhne, je nepřevídatelná a plná tajemství.

   Zimu miluji. Miluji ji, proto že musím být tak trpělivá při čekání na ni. Miluji ji proto, že se kvůli ní tak musím obětovat - jezdit dříve, drkotat zuby, cítit studené nohy, oblékat si více a více vrstev oblečení, snažit se nepadat. Miluji ji proto, že se mohu zabalit do všech těch úžasně teplých věcí, miluji ji proto, že za oknem vypadá tak božsky, miluji ji proto, že ráda chytám na jazyk vločky, miluji ji proto, že s ní jsou spojené Vánoce, miluji ji proto, že mi stále není horko, miluji ji proto, že věřím, že s ní přichází zázraky a vše se může splnit.
A miluji ji přesto, že občas nevím, zda dojedu domů, miluji ji přesto, že jsem z ní unavená, miluji ji přesto, že je tak divoká, miluji přesto, že je vše těžší a delší..

Miluji ji strašně a miluji ji celou..

(A ano, při psaní závěru mi začala v hlavě znít píseň od Leoše Mareše..)

Není čas na ..

   Můj život asi nikdy nebyl tak hektický jako teď, tak plný do poslední hodiny dne, tak rychlý, tak příliš rychlý. Hodiny se zdají jako pár minut, den uteče během pár hodin, týden se zkracuje na tři dny. Najednou má čas jiné jednotky a já se v tom začíná postupně ztrácet. Hodina času je mizivým časem a víkend, po kterém vždy prahnu, se změní v páteční ulehnutí a nedělní ranní vstávání. Kam se ztrácí všechen ten čas? Kde je to množství, které jsem měli, když jsme byli malí? Jak se to stalo, že se to vše tak zrychlilo? Vždy jsem čekala na Vánoce tak šíleně dlouho a teď mám pocit, že se ani neotočím a budou tu další.

Zdroj: https://www.facebook.com/thispageisaboutwords/photos/pb.252006304935213.-2207520000.1484152754./974917085977461/?type=3&theater

  To, jak mi ten čas utíká a jak se vše zkracuje, smrš'tuje, mě vede k tomu, že si pečlivěji vybírám jaké činnosti věnuji svůj drahocenný čas. Do čeho se ponořím a v čem naopak jen lehce smočím palec.
  Nakonec jsem si udělala takový seznam, na co je prostě ten život moc krátký:

• abych nezkoušela nové věci, i když mě děsí
• abych držela diety
• abych si lámala hlavu s lidmi, kterým na mně nezáleží
• abych časově šidila rodinu a přátele
• abych si stále šetřila věci na později
• abych netančila, když hrají mou píseň
• abych se stále něčeho bála
• abych se nahlas nesmála, i když je to krajně nevhodné
• abych jezdila na někým organizované výlety a cesty 
• abych se hrabala v minulosti
• abych čekala, až se daná osoba vyjádří
• abych si foukala vlasy úplně do sucha
• abych si ten život ještě nezachytila písemně či jinou formou
• abych neřekla, co cítím
• abych hrála s někým hry (rozumějte mezilidské/vztahové a takové jim podobné)
• abych si stříhala vlasy
• abych nesnila
• abych čekala na rozhodnutí ostatních
• abych neodpouštěla
• abych se chovala úměrně svému věku                                                          

   A tenhle seznam si asi v průběhu dalších dekád, životních peripetií a zkušeností budu měnit, ale věřím, že většina věcí zůstane, spíše přibudou další a tiše budou doufat, že v nějaké dekádě se ten život zase o něco prodlouží a ta hodina bude mít zase 60 minut, den 24 hodin a někdy nějakou navíc.

Okamžiky štěstí

   Poslední dny mě vedou k zamyšlení nad tím, co je to vlastně štěstí a jak se k nám pomalu vkrádá a naopak neskutečnou rychlostí mizí. Asi mě k tomu zamyšlení inspirovala i kniha Patrika Hartla, která se tak příhodně jmenuje Okamžiky štěstí. A až po určité době jsem si uvědomila, jak trefný název to vlastně ve skutečnosti je.

Foto: autorka

   Štěstí to je totiž jen okamžik, není to žádné trvalé období, stadium, jsou to krátké okamžiky, z kterých pak po delší dobu žijeme a myslíme si, že to je to štěstí. Kdepak štěstí je jako mávnutí křídel, jako první kousek čokolády, jako letmý úsměv. Často je to pouze malá chvíle nebo i vteřina, která je doslova napěchována emocemi, silou okamžiku a nadějí.
  A právě ta chvíle, tenhle moment je to, pro co nakonec dýcháme, děláme všechny možné blbosti, říkáme věci, kterých po čase litujeme, skáčeme přes kaluže a občas skáčeme i do velkých děr. Jsme prostě jako závislí a pro každou další dávku uděláme cokoliv. Ironií je, že na téhle droze jede celé lidstvo a všichni jsou v tom až po uši. Někdo má slabší formu závislosti, a tak mu ke štěstí stačí málo jako třeba malé děti. Stačí jen malé dávky, které objeví téměř kdekoliv - na obyčejné tužce, na novém dni i na obyčejném obědě. Čím jsme starší, tak tím hůře se nám to štěstí hledá, i když po něm pátráme na místech, kde vždycky bývalo. A když ho konečně najdeme, tak jeho intenzita je sice mnohonásobně vyšší než v dětství, ale za to je o tolik kratší. A o to více po něm pátráme, o to více potřebujeme ty dávky častěji a o to více bývá silnější absťák. Proto hledáme i méne koncentrované dávky, které nám může přinést čerstvá káva, nový kus oblečení, oblíbený film. Je to jako když máte obrovský hlad, ale dáte si jen půlku jablka. To kručení v břiše se na chvíli trochu zmírní, ale pořád tam je a po chvíli zase nabírá na intenzitě.  Protože ty velké dávky, ty najdeme párkrát za život, někteří jednou a někteří třeba vůbec. S věkem navíc hrozí to, že když konečně tu dávku najdete a užíváte si její proudění do krve a do duše, tak už i v tom okamžiku se začínáte bát, kdy odejde a kde ji zase najdete. Po všech těch zkušenostech bez ní, víte, co to vše obnáší a jak rychle mizí, a tak si často ani tu dávku neužijete, jelikož už se obáváte její ztráty.

  Bylo by hezké, udělat závěr s pomyslnou mapou míst, kde ty dávky najdete a jak si je udržíte déle. Ale ani po 25 letech nevím, kde a kdy tu další najdu.
  Jen až tu dávku zase někde najdete, tak si ji prostě užijte jako by neměl přijít další den, jako by nebyl pak žádný propad a jako by byla ta poslední. Protože je možné, že to ta poslední skutečně je.

Desatero - Christmas gifts

   Ať si to chcete nebo nechcete připustit, tak Vánoce už jsou tu za méně než dva měsíce. A jistě víte, že dva měsíce jsou v dospěláckém věku něco jako přepnutí televizního kanálu. Jelikož jsem velký milovník Vánoc a záleží mi na tom, aby vše klaplo a já potěšila všechny své blízké, tak začínám s nákupy dárků poměrně brzy. Ne, nenakupuji hned v lednu při velkých slevách, ale většinou v říjnu stihnu postihnout 90% dárků. Je 25. říjen a já jsem zhruba na 80% připravena a to včetně obalového materiálu a nové dekorace na Vánoce. A tak jsem se rozhodla sepsat pár tipů, jak na to, aby jste se z toho nezbláznili, užili si to a potěšili své blízké.

Foto autorka

1. Nevybírejte dárky podle toho, co člověk zrovna potřebuje
Řekněme si to na rovinu, lidé miluji dostávat věci, které nepotřebují. Ty věci, které je prostě a jednoduše činí šťastnými a ještě v lepším případě je odvádějí od toho, co by zrovna z praktické stránky věci měli dělat. Ač si třeba mamka stěžuje, že by se jí už hodily ty nové hrnce apod., tak pokud není zbytí, kupte k těm hrncům i něco, co prostě nepotřebuje, může to být maličkost.
Tip: Kupte jí/mu tu věc, kterou neustále vyhlíží ve výloze, ale vůbec ji nepotřebuje. Prostě jen ho/ ji láká taková jaká je.
Tip: Ženy často potěší dekorace do domu, prostě si potrpíme mít to doma hezké a to, co je na koukání nás prostě baví. A tak se nebojte dát jako dárek i vánoční dekoraci.

Foto autorka

2. Pokud je to možné, zapojte do toho svou kreativitu
Ne všichni jsme nadaní umělci, ale s trochou lásky se dá všechno. Stačí dát dohromady rodinné fotoalbum, udělat koláž či ukázat, že jste s dárkem měli prostě práci. Nešli jste do jednoho obchodu, neobjednali jste ho, ale s pomocí více věcí ho dali dohromady. Nejvíce samozřejmě fungují takové věci, které obsahují vzpomínky - ať jsou to fotografie, pohledy, deky z dětství aj.

Foto autorka

3. Vyhýbejte se poukazům
Ano, je to jednoduché, rychlé, ale neefektivní. Vždyť všichni pod stromečkem čekají ten velký pevný dárek, ty největší mají  prostě vždy úspěch. Každý si hned pod stromečkem šeptá, pro koho ten největší dárek asi je. Poukázky jsou v této době jistě skvělým řešením, ale z vlastní zkušenosti musím říci, že jen málo z nich je pak doopravdy využito a člověk se s nimi prostě pod stromečkem nepomazlí, co si budeme povídat.

4. Nepodceňujte barvy
Mám různé kamarádky s různými vkusy. Jedna kamarádka miluje růžovou barvu a druhá odmítá nosit růžový deštník, který má v batohu, i když je obrovský slejvák. Při výběru dárků dávejte pozor na to, zda dotyčný není vyhraněný proti určité barvě. Právě s růžovou barvou můžete nadělat spoustu radosti i starostí. Lidi jsou zvláštní, zjistěte si jakou barvu dotyčný nosí, má doma apod., aby popř. zapadla i do interiéru.

Foto autorka

5. Zaměřte se na koníčky
Samozřejmě vás při vybírání dárků můžou napadnout profese, které dotyčný činí. Např. váš otec je lékař, a tak mu koupíte novou knihu z lékařského prostředí. Opět bych zde navrhovala vyhnout se takovým dárkům a zaměřit se na to, co dotyčný dělá ve volném čase, co dělá po práci, o víkendu, k čemu utíká? Práce je skvělá věc, především pokud vás baví a nevylučuje se ani, že je vaším koníčkem. Ale přeci jen, každý má ještě něco u čeho se zrelaxuje. Může to být vaření, sbírání pohledů, relax na zahradě. Přemýšlejte o dárku tak, aby se k němu dotyčný uchyloval, až bude chtít od všeho vypnout. Pokud rád odpočívá v klidu na pohovce, kupte mu ten nový krásný polštář, pokud rád vaří, tak co ta nová kuchařka?

Foto autorka

6. Dejte si práci s balením
První radost z dárku je při pohledu na to, jak je zabalený. Je to prostě tak. Což neznamená, že všechny přehyby přesně musí lícovat, ale ukažte, že jste si dárkem dali práci. Přidejte něco přírodního, kupte mašli v oblíbené barvě. Snažte se ho udělat tak, aby pozitivně zaujmul obdarovaného. Jelikož 50% dárků je také rozbalování, všichni známe to otáčení dárku, klepání apod. A pěkně zabalené dárky navíc báječně vypadají pod vánočním stromkem, zkuste se vyhnout kupování stejných kýčovitých rolí a budťe trochu kreativní. A nezapomínejte, že v jednoduchosti je prostě krása.
Tip: připojte k dárku krátký a milý vzkaz obdarovanému a to buď na vhodný balící papír či připevněte ozdobný papír k dárku

Foto autorka

7. Neopakujte se a nezruinute si účet
Předtím než se dáte do vyhlížení dárku, zkuste si vzpomenout, co daná osoba dostala minulý rok k Vánocům, narozeninám. Co má teď nového doma, o čem vám říkala apod.  Co jste jí vy dali za poslední dva roky.
Nepřemýšlejte o kvantitě ani o kvalitě, ale o duševní kvalitě. Něco, co srdce potěší nebo obnoví milou vzpomínku.
Tip: v dnešní době u mnoha lidí stačí projet sociální sítě, aby jste si udělali obrázek po čem touží a nebo co už dostali - neváhejte využít i tento zdroj pro lepší představu.
Tip: Někde je opravdu těžké se finančně vejít do určitého dárku a zároveň potěšit, ale co takhle zarámovaná fotka? Levný a přitom jeden z nejefektivnějších dárků.

8. Udělejte si seznam
Pro přehlednost toho, co ještě musíte koupit a co už máte, si udělejte jmenný seznam. Já si ho dělám už několikátý rok a velmi se mi osvědčil. Člověk nemusí stále přemýšlet, co komu má ještě koupit, ale hlavně, pokud dárky kupujete alespoň o měsíc dřív či máte velkou rodinu, může se stát, že vás v den balení přepadne panika, jelikož zapomenete, co vlastně pro koho je určené. Proto je vhodné si seznam uschovat i poté, co máte veškeré dárky vyřešeny.

9. Nakupujte a přemýšlejte o dárku v příjemných chvílích
Jistě vás spíše napadne nějaký pěkný dárek, když sedíte na zahradě a podřimujete než když běháte po obchodním domě a vyhýbate se davu lidí. Vždy když budete příjemně naladěni, tak začněte přemýšlet o osobě a vhodném dárku, koukněte se na internet pro inspiraci. Nic neřešte ve spěchu. Pokud vás ta věc přímo nezasáhne do oka, když ji uvidíte, tak si spíše věci promyslete. Dejte si den  až dva  na přemýšlení o tom, zda tento dárek bude opravdu vhodný a zda se vám tento nápad líbí i po dvou dnech. Znáte to - ráno moudřejší večera.
Tip: neváhejte se poradit s blízkými či se zeptejte na zkušenosti s vybranou věcí i jinde např. na sociálních sítích

Foto autorka

10. Vždy si nechávejte účtenky alespoň do začátku února
Někdy se člověk může snažit, přemýšlet, ale třeba nakonec nesedne číslování, někdo bude mít stejný nápad atd. Může se stát cokoliv. A tak kdykoliv něco koupíte na Vánoce, dávejte si účty do jedné složky, nikdy prostě nevíte. Někdy se hold i Vánoce musí trochu pojistit.


A hlavně si ten předvánoční čas užijte, protože to těšení je vždycky nejlepší a nejdelší..

Zámecká season 2016

   Tento rok je to již 4. sezóna, kdy provádím na zámku. Než jsem nastoupila na zámek, měla jsem jistou představu o průvodcích - jsou to velice vzdělaní lidé, velmi vážní a především milujicí ostatní lidi. Až na tu vzdělanost mi nakonec realita vše vyvrátila. Na zámku provádí ti nejlepší a nejvtipnější lidé, vážnost se objevuje opravdu jen na prohlídkách. V naší ,,průvodcárně" (rozumějte místnosti, kde si sdělujeme zážitky z prohlídek, konzumuje sladké a slané, čteme kvalitní literaturu a někteří dokonce literaturu píšou) se bavíme a kroutíme hlavou nad tím, kam to lidstvo vlastně spěje. Jelikož je naší biblí kniha Poslední aristokratka od Evžena Bočka, tak návštěvníky nazýváme (v průvodcárně a v dostatečné vzdálenosti od nich) mufloni. Pan Boček skvěle vystihnul veškerou charakteristiku postavení návštěvníků a jeho typického chování v zámeckém prostředí. Mufloni se většinou pohybují ve stádu, objevuje se ovšem i pár jedinců, kteří se vydají do zámku sami popř. se od stáda odtrhnou během prohlídky a nehodlají se spolu se stádem střídavě dívat na průvodce/průvodkyni a vystavené exponáty. Anarchisticky se tedy odtrhnou od stáda a pokud průvodce řekne:,,Nalevo můžete vidět obraz rodiny..." Podívá se tento vzpupný muflon na druhou stranu, popř. je naprosto v jiné části místnosti. Tímto si muflon u průvodce vyslouží zvýšenou míru ostražitosti a průvodce musí počítat i s jinými možnými druhy rebélie od tohoto jedince. Dalším problémem bývají i mláďata, kolem stáda neustále hopkají a často se vzdalují příliš daleko a nebezpečně blízko k vystaveným exponátům. Mláďata jsou jedním z nejbezpečnějších typů spolu s muflony, kteří jsou vybaveni holemi. Mláďata jsou nebezpečná svou rychlostí a pohyblivostí, kdežto mufloni s holemi svou neobratností a zhoršenou orientací v prostoru. Mláďata vám tak často rozpohybují vázy, rozezní prosklené vitríny a prošlápnou i ty parkety, na které se většinou dostane jen paní uklízečka. Mufloni s holemi ohrožují veškeré exponáty typu kůže z medvěda i s hlavou, nohy od stolů a nohy ostatních muflonů. Se vším se průvodce musí popasovat a musí očekávat i celkem nemožné (mláďata plazící se, padající postarší  s holemi, splašené stádo, apatické stádo) a nakonec - musí se vždy pokusit stádo zfromovat a zaujmout.  Není to vždy jednoduché, někdy to stojí nervy, víru, mládí, chuť k jídlu..

Zdroj: http://www.loucna-nad-desnou.cz/fotogalerie/interiery-zamku-v-loucne-nad-desnou-historicke-fotografie

   Ovšem tento rok nám bohužel jeden nejmenovaný státní ústav poněkud zkomplikoval naše prohlídky (dejme mu zkratku SÚ) a to, když povolil fotografování uvnitř zámku. SÚ neváhal tuto zprávu hojně šířit veškerými masmédii, a tak všichni mufloni již při vstupu do zámku mají v ruce naleštěné fotoaparáty. Když je průvdoce mezi dveřmi zdraví, tak jejich odpovědí často bývá:,,A může se tady tedy fotit?". Několikrát tedy průdvoce odpoví každému muflonu zvlášť a pak znovu veškerá upozornění zopakuje. Například u nás na zámku se smí fotografovat pouze v určitém patře. Mufloni jsou zprvu nadšení naším: ,,Ano, smí se tady fotografovat..", když ovšem pokračuje naše ,,..ale pouze v prostorách 3. patra", tak jejich zklamání je přímo hmatatelné. První části zámku, kde není možné fotografovat, tupě zírají na exponáty, stále ohlazují fotoaparát, čistí čočku a kontrolují baterku. Někteří z nich to zkoušejí v každé místnosti s otázkou typu: ,,A tady už se smí fotit..?" Ani po desátém: ,,Ne, tady se ještě nesmí fotit.." jejich nadšení do focení a touha zmáčknutí spouště neopadá. Když se nakonec dostaneme do prostor, kde se smí fotografovat, strhne se davové šílenství. Rázem se vytahují fotoaparáty, mobilní telefony a ten muflon, který si náhodu fotoaparát zapomněl doma, proklíná buď svou družku a nebo má zbytek prohlídky naprosto zkažený. Ostatní mufloni s přístroji začínají horlivě fotografovat. Fotí si hodiny, nábytek, koberce, lustr, květináče, sebe, pantofle a nakonec bohužel i nás průvodce (zajímalo by mě, v kolika fotoalbech se již objevuji..). Každý muflon chce mít samozřejmě vyfocenou místnost bez ostatních muflonů, a tak vždy takticky vyčkává než ostatní odejdou. Problém nastává, když tento nápad dostane více muflonů najednou. V tu chvíli pak přešlapují v rozích a přichází souboj kdo s koho. Do těchto bojů se většinou zapojují samci středního věku a nakonec na pokyn průvodce (že je opravdu na čase jít dál) si s funěním vyfotí místnost a odcházejí šoupavým krokem dál. Mezitím si další jedinci fotí dál, nevnímaje okolí. A tak srážejí ostatní muflony kvůli lepšímu záběru, nakopávají hlavu medvěda, rolují pantoflemi koberec a otírají se o bílé zdi, které na jejich oblečení pak zanechají i bílou památku. Nejzoufalejšími kusy stáda jsou ti postarší, kterým buď nejde nastavit focení bez blesku (které je samozřejmě zakázáno), popř. s přístrojem neumí absolutně zacházet. A tak se horlivě nahlas vyjadřují o tom, jak jim to nejde, že to chtěli vyfotit mláďatům domů apod. A v této chvíli se tedy z průvodce stává odborník na fotoaparáty - pomáhá vypínat blesk a někdy samotný aparát dokonce i zapnout. Nejhorlivěji ovšem fotí mláďata, ta fotí každý portrét, každé zvíře a snad i každý kachel na kamnech. Starší mufloni se je často snaží mírnit, ale dokud je ve fotoaparátu baterie a místo, tak mládě nezná slitování.
  Všemi těmi dotazy ohledně focení, nastavování a celkové operaci s fotoaparáty, samotným focení a souboji rádoby profesionálních fotografů o nejlepší záběr, se tak prohlídky natahují takřka o destíky minut. Nevím, co příště SÚ povolí, ale už teď se toho jako průvodkyně trochu obávám, jelikož mufloni bez zákazů a nařízení jsou jak zdivočelé stádo.
   Nemůžete se divit, že nemám celkově moc ráda lidi, že na průvodcárně máme všichni silné obavy o další generace a taktéž celkový vývoj lidstva. Přesto naše zaměstnání milujeme, a tak nějak už ho máme v krvi.


   Tímto článkem děkuji všem průvodcům, kteří se mnou strávili tuto sezónu a také všem, kteří si někdy zkusili být průvodcem a neztratili přitom smysl pro humor. (Především pak panu Bočkovi, že to tak vše krásně sepsal a my si alespoň nepřipadáme, že jsme úplně šílení a máme zkreslenou realitu.)  Díky Vám!

Running sezóna

   Zase už je to nějaký ten měsíc, kdy jsem se pustila do běhání. Většinou to na člověka dolehne během dubna/května, kdy se na sociálních sítích začínají objevovat fotografie od moře, reklamy od fitness center se slogany typu: Poslední možnost zhubnout do plavek! Pozor, léto se blíží! aj. Ruku na srdce, tyhle slogany a fotky prostě zapůsobí na každou. V hlavě to začne šrotovat, je to vcelku takový ten rychlý film, kde uděláte pár sklapovaček, párkrát si zaběháte a pak přijde ten dlouhý záběr, jak vycházíte v tě krásných minišatech a všichni se ohlížejí za vašimi pevnými stehny a celkově postavě k nakousnutí. Jenže pak přijde tvrdá realita toho, že ta ,,v hlavě kratší část" je upřímně ku*va dlouhá a bez záruky posledního delšího záběru, který se většinou smrskne jen na to, že vám známá řekne, že jste zhubla (ale i to sakra potěší!).
   Já si vybrala běhání, jelikož ho mám osvědčené a jelikož jsem zase trochu pozapomněla, jak moc je to náročné. Ne sice finančně, ani časově, ale fyzicky. A tak jsem běhala, běhala, až to začalo být lepší a příjemnější. Ale přeci jen tu zůstávají věci, s během spojené, které nemohu dovypilovat. Tak například je to odplivnutí - možná je to kvůli tomu, že jsem nikdy nebyla velká sportovkyně, že jsem nebyla moc v mužském kolektivu, kdo ví. Ale kdykoliv přijde ta chvíle, kdy už si potřebuji odplivnout, tak se prostě musím zastavit, předklonit a soustředit se. Jinak to totiž dopadá velmi tragicky. Při běhu se mi již podařilo plivnout si na boty, plivnout si na oblečení, plivnout si na oblečení i boty. Vždycky jsem sama ze sebe zklamána, že si prostě neumím přirozeně odplivnout, občas u toho jistě vypadám jako postižena slintavkou či na pokraji smrti.

Zdroj: www.runselfierepeat.com

   Když tedy nakonec přiběhnu zchvácená a oslintaná od těch nepovedených odplivnutí domů, tak přichází sice pocit vítězství, ale ta největší výzva teprve přichází - jmenuje s: sundání si sportovní podprsenky. Ono se to může zdát jako jednoduchá záležitost. Ale když máte podprsenku bez rozepínání a velmi kluzké tělo, tak se z vás na těch pár minut boje stává jogínka, akrobatka, gymnastka a klubající se had v jednom. A to ani nezmiňuji to funění a zvuky u toho.
  I přes ty všechny nástrahy a chvíle, kdy si připadám (zřejmě i tak vypadám) jako blázen, tak ten pocit po studené sprše prostě stojí za to, i kdyby ta dlouhá obdivná chvíle neměla přijít, tak se člověk prostě cítí ku*va lépe.

A co vy? Běháte? Skáčete? Jezdíte? Zvedáte? Protahujete se?

Prostě Listen to your heart

   Bylo ráno a já poslouchala Evropu 2, přišel vstup Leoše Mareše o skupině Roxette a její zpěvačce Marii. Možná jste zaslechli, že zrušili všechny koncerty kvůli jejímu zdravotními stavu. Leoš zdůvodňoval proč vlastně - Maria je nyní na jedno oko slepá a ani nechodí, je jí 57 let. A pak pustil tu dokonale krásnou píseň, kterou zná snad každý - Listen to your heart. A upřímně mě to dostalo do kolen. Poslouchala jsem tuhle skvělou píseň, v ní viděla krásnou Marii a říkala si, jak je ten život pomíjívý.

   V hlavě se mi začaly přehrávat situace a věci, u kterých ztrácíme čas. Jak stále přemýšlíme nad tím, co si o nás druzí myslí, chceme se zavděčit všem a přitom zapomínáme sami na sebe. Okolí nás často nutí nebýt sami sebou - váháme při výběru oblečení, abychom snad nevyčnívali, zda se to opravdu hodí na ,,naší" postavu. Přemýšlíme nad tím, jak zapadnout do něčeho, čeho ani nechceme být součástí a necháváme se táhnout davem. S chutí se díváme na jídlo, které neochutnáme a nutíme se do něčeho, po čem ani netoužíme. Stresujeme se zkouškami, prvními okamžiky a nejvíce, nejvíce se strachujeme o budoucnost. A to je asi ta největší chyba - v přítomnosti, kterou si ani nevychutnáme, přemýšlíme nad budoucností.

   Je to změna na delší dobu, je postupná, obtížná, s mnoha odbočkami, ale zkuste každý den alespoň na chvíli poslouchat své srdce, své tělo - co opravdu chce, co ho udělá šťastným? Může to být zmrzlina, kterou si dáte večer. Může to být ten zvláštně barevný svetřík, který se odvážíte vzít jen doma a teď s ním vyrazíte do ulic, může to být o 10 minut delší běh než obvykle, který si vaše tělo užije a nebo prostě změníte svůj život zcela - odjedete, odstěhujete se, vezmete se, rozvedete s pocitem toho, že není čas na to, abyste poslouchali dav a ne své srdce.