Sinful bodies

   Když se ohlížím zpátky do minulosti, tak dříve byli hříšnými lidmi ti, co v noci utíkali potajmu z domu a odjížděli s přáteli v autě na party. Byli to ti, co na party tancovali neslušné tance. Byli to ti, co utíkali za svými láskami, ikdyž proti nim stály obě rodiny. Byli to ti, co tančili až do nového dne a jako by tančili naposledy. Byli to ti, co se nechali na jednu noc unést láskou, chtíčem, jen tím zvláštním momentem.

   Dnes jsou hříšní ti, co si dají to, na co mají chuť. Ti, co stále používají mouku, cukr a máslo nedej bůh, když si v tom ještě lebedí. Kdykoliv jdu se svou sestřenicí někam na jídlo a dáme si normální porce jídla (já burger, ona svíčkovou), tak se na nás chodí dívat chlapi z kuchyně, jestli to vážně jíme. Kolem nás jsou totiž jen ženy se saláty, maximálně s masem a zeleninovu přílohou. V tu chvíli mám vždy pocit, že jsme snad poslední svého druhu.
   A hříšní jsou především ti, co nedělají pravidelně žádný sport a běda, když to řeknou upřímně nahlas: ,,Ne, já teď nijak necvičím."
   A tak se stále ptám, kde se vzala tato posedlost, ten tzv. fitness life? Všichni najednou cvičí, nahrazují cukr stevii, sypou si protein asi i do vany a vše nezapomínají sdílet online. Musím uznat, že je to svým způsobem velmi zdravý trend, než když byly v módě různé drogy a jiné, ale přesto..
Přesto mi opravdu chybí ti opravdu hříšní a divocí lidé, kteří na večírcích protancovali dvoje boty, opili se, vystřízlivěli a znovu opili. Ti, co porušovali pravidla společnosti a pohoršovlai starší generace. A najednou jsou hříšní ti, co se nepřidali k trendu životního stylu fitness. Kam se poděli všichni ti pankáči, anarchisti, čistě bláznivě zamilovaní?

   Určitě je dobré, vyvarovat se vyloženě nezdravým jídlům a jen občas zhřešit, sem tam si zasportovat. Prostě takový ten zlatý střed, který člověka neomezuje, jen trochu pozmění pár návyků (nahradit mnohé oleje olivovým, bílé pečivo tmavým, když je chuť na sladké tak si dát ovoce, večer spíše zelninu) a přitom nijak neomezí celkový chod života a především vynechá to vnucování fitness life těm druhým. Ale přijde mi zvláštní, že některé ty extrémní případy dokáží žít jen tím, že pečují o své tělo. Stále si dávají pozor na to, co jí. Čtou všechny etikety a složení, porovnávají poměr bílkovin a sacharidů. Pro takové osoby se stalo drogou jejich perfektní tělo a jejich tělo je jejich životem. Nemělo by to být náhodou naopak, že by tu naše tělo mělo být pro život? Aneb není fitness life spíše fit and less life?



Budu ráda za vaše názory a zkušenosti.
Poznámka nakonec - tento článek je ovlivněn na základě zkušeností s tím extrémním případem..


 

Sunday without sun

   Neděle, ten nejzvláštnější a nejkratší den v celém týdnu. I přes to, že dle odbroníků a jistých fyzikálních zákonů má mít tento den také 24 hodin, mám vždy pocit, že tomu tak není.
   Neděle je tou černou ovcí v týdnu, tou která i přes veškerou snahu si nikdy nevybude postavení Soboty a vždy bude spojencem Pondělí.

                   

   Je to den, kdy doháníme všechny možné resty, tudíž je zase o kapku nesympatičtější. Je to den, kdy se pode dveřmi začínají objevovat ty lepkavé prsty reality všedního dne a všechna vaše trápení a nejistoty přicházejí v závěsu.
   Přesto stále nechápu, jak může být den, který je součástí víkendu a je volný, tak strašně frustrující. Možná si to vytváříme sami tím, jak se jeho samotného příchodu a existence obáváme a možná, že až moc koukáme za něj. Neumíme strhnout ty padací dveře a nechat neděli čistou nedělí a ne předzvěstí práce, školy, povinností, brzkého vstávání, běhání za metrem s kručícím břichem a jiných nemilých a stresujících věcí.  Je to jako začarovaný den, který si pokaždé najde své oběti. Pravda je, že jsem za svůj život prožila málo nedělí, u kterých bych se nezabývala následujícím dnem. Už samotné ráno si sama dokážu znepříjemnit tím, jak už myslím na ten další den. A tak mě napadá otázka, kde se to v nás bere? Jak si pokaždé dokážeme tak snadno zkazit celý jeden volný den v týdnu?

   Faktem bude, že si za to opravdu často můžeme sami, a i když tato neděle 14. února bude o krapet ponurejší než ty obvyklé. Především pro ty, co očekávají zbytečně, pro ty co jsou tam, kde nechtějí být, pro ty co stojí uprostřed osamoceni. Je na čase zkusit se tomu postavit, postavit se tomu skeptickému a předem naplánovému dni, který by přitom mohl být tak vřelým zakončením jednoho týdne a magickou předzvěstí toho následujícího.
   A tak jsem se rozhodla zabojovat proti svému nalinkovanému myšlení, které předem tento den odsuzuje z čisté podstaty jeho existence. I když už teď vím, že ty dnešní naplánované úkoly nestihnu a opět je odsunu na zítra, tak se přesto pokusím dosadit si do té neděle několik věcí, které mě těší a nemám na ně tolik času v týdnu. Dopřeji si tři věci - jednu dopoledne, jednu odpoledne a třetí navečer. Možná všechny tři budou chvíle čtení, možná to bude jiná nezvyklá činnost, kdo ví. Ale rozhodla jsem se, užít si tento den, zavřít dveře a okna před svým temným hláskem a až ráno následujícího dne si začít psát seznamy, rozběhnout se a těšit se na ten další víkend.
Tentokrát se těšit i na tu nesympatickou, často podmračenou paní Neděli, která se otevře jen těm, jež se dostanou hluboko pod její vrstvy.

Before I go to sleep

   Ne pro každého je usínání disciplínou, ve které by vynikal. Většinou bývám mistrem v této disciplíně v jakoukoliv hodinu dne a téměř na jakémkoliv podkladu. Avšak i ke mně občas přijdou dny, kdy mi v hlavě víří tolik myšlenek, nesplněných úkolů a tolik nevyřešené historie, že mi nedovolí usnout. Často se budím v noci s rozvinutou myšlenku, kterou nadále rozvíjím po celou noc v různých dobách.
  Přemýšlela jsem, jak bych měla uklidnit svou mysl, jak ji ztlumit? Až nedávno jsem narazila na článek o zdravém čtení před spaním. Tzv. ,,američtí vědci tvrdí, že" pouhých 8 minut četby před spaním stačí na zklidnění mysli a organismu a přispívá tak k rychlejšímu usnutí a klidnějšímu spánku.
Článek mě naprosto nadchnul a řekla jsem si, že to vyzkouším. Je to už pár měsíců a pravdou je, že kdykoliv se alespoň na tu čtvrt hodinu před spaním vnořím do jiného světa, tak se vše ve mně uklidní. Chvíli trvá než se začnu soustředit, jelikož bývám unavená, ale když se do toho dostanu, odměna mě nemine. Po těch několik stránkách usínám s čistou hlavou.

   Samozřejmě ne vždy se mi podaří vzít knihu před spaním a uléhám tedy bez četby, to pak přijdou ty chvíle plné myšlenek, které jsem myslela, že už jsem zapudila, zapomněla nebo svým životem změnila. Vytáhám ty nejstarší kostlivce a omílám ten nejmenší detail ze dne, který mi přijde jako kolosální chyba v nastávajícím životě.
A tak čím dál více usínám s vypnutým počítačem, avšak s knihou v ruce. Bílá barva, slova a má představivost mě prostě dokonale připraví na spánek. Navíc zaženou všechny chmury a zítřek oddálí do hluboké budoucnosti...


PS: Kdyby jste zrovna neměli co ke čtení, tak stejnojmenná kniha jako můj článek - Before I go to sleep je kniha napínavá k prasknutí a taktéž její filmové zpracování s Nicole Kidman a Colinem Firthem.

Dobrou noc a nejlépe s knihou v ruce či alespoň po boku.

Single návyky

   Poslední dobou jsem přemýšlela, nakolik můj život ovlivnilo a stále ovlivňuje to, že jsem single. Jak se mé návyky a zvyky mění v závislosti na lásce. A tak jsem sestavila pár bodů, které vystihují život nás single:

Zdroj: http://www.boredpanda.com/single-girl-12/

1. Druhou půlku postele využíváme jako odkládací prostor

Já osobně mám tu druhou půlku jako takovou malou domácí převlékárnu, knihovnu a nabíjecí síť pro své elektronické lásky. Když se na ni podívám teď jsou tam teplé ponožky, dvoje super vytahané a pohodlné tepláky, rozečtená kniha a nabíječka. 

2. Vyžíváme se ve filmových scénách, kdy se konečně člověk odpoutá od toho špatného partnera

Je to téměř konečná scéna, kdy si u televize boucháte dlaní do čela a nahlas si říkáte: ,,Bože, ona je snad slepá." Ale pak přijde ta báječná scéna, kdy i ona prozře a odpoutá se od toho (vyberte dle nabídky: hajzla, násilníka, kurevníka, sobce..) a s tou dokonalou parádou a s úsměvem na rtech odchází a vy doma máte pocit, jako když naše hokejové mužstvo vyhraje mistrovství světa. Na danou fiktivní ženu jste hrdá jako by byla vaší nejlepší přítelkyní a ihned se stává vaší inspirací.

3. Smějeme se zamilovaným párům

Při pohledu na ty páry, které vám ničí cestu metrem, jelikož jsou 20 cm od vás a své rty do sebe stále vpijí, mě vždy napadne poznámka mé kamarádky: ,,Počkej za týden jí řekne, že neví, co chce.." Pravdou je, že na tom něco bude.

4. Dáváme si více cílů

Neříkám, že se z nás najednou stanou ti nejlepší a nejctižádostivější. Prostě si najednou uvědomíme, kolik máme času na věci, které jsme si říkali, že jednou uděláme. A tak si stanovujeme více plánů, cílů. Mnohé z nich nedotáhenem do konce, ale tak nějak nás to motivuje k aktivitě, kterou je třeba smyslupně vyplnit ten přebývající čas.

5. A také více utrácíme

Ať je to za jídlo, oblečení, knihy.. Prostě si chceme udělat radost. Když kolem nás zrovna není nikdo, kdo by nám tu radost přinášel, tak přeci nebudeme smutně čekat v koutě. A každý den je přeci vhodný na to, udělat si radost.

   Shrnuto podtrženo jsme v tomto období více cyničtější, samostatnější, vtipnější, ženy často inklinují k feminismu a především jsme na cestě za novým lepším já, které nejen bude těšit nás samé, ale možná jednou i toho druhého, jenž nám změní nejen ,,relationship status", ale snad i pohled na svět kolem. Ten je pro tuto chvíli přesladký, plný tuctových srdcí a faktů o tom, že to téměř nikdy nevyjde.