Zámecká season 2016

   Tento rok je to již 4. sezóna, kdy provádím na zámku. Než jsem nastoupila na zámek, měla jsem jistou představu o průvodcích - jsou to velice vzdělaní lidé, velmi vážní a především milujicí ostatní lidi. Až na tu vzdělanost mi nakonec realita vše vyvrátila. Na zámku provádí ti nejlepší a nejvtipnější lidé, vážnost se objevuje opravdu jen na prohlídkách. V naší ,,průvodcárně" (rozumějte místnosti, kde si sdělujeme zážitky z prohlídek, konzumuje sladké a slané, čteme kvalitní literaturu a někteří dokonce literaturu píšou) se bavíme a kroutíme hlavou nad tím, kam to lidstvo vlastně spěje. Jelikož je naší biblí kniha Poslední aristokratka od Evžena Bočka, tak návštěvníky nazýváme (v průvodcárně a v dostatečné vzdálenosti od nich) mufloni. Pan Boček skvěle vystihnul veškerou charakteristiku postavení návštěvníků a jeho typického chování v zámeckém prostředí. Mufloni se většinou pohybují ve stádu, objevuje se ovšem i pár jedinců, kteří se vydají do zámku sami popř. se od stáda odtrhnou během prohlídky a nehodlají se spolu se stádem střídavě dívat na průvodce/průvodkyni a vystavené exponáty. Anarchisticky se tedy odtrhnou od stáda a pokud průvodce řekne:,,Nalevo můžete vidět obraz rodiny..." Podívá se tento vzpupný muflon na druhou stranu, popř. je naprosto v jiné části místnosti. Tímto si muflon u průvodce vyslouží zvýšenou míru ostražitosti a průvodce musí počítat i s jinými možnými druhy rebélie od tohoto jedince. Dalším problémem bývají i mláďata, kolem stáda neustále hopkají a často se vzdalují příliš daleko a nebezpečně blízko k vystaveným exponátům. Mláďata jsou jedním z nejbezpečnějších typů spolu s muflony, kteří jsou vybaveni holemi. Mláďata jsou nebezpečná svou rychlostí a pohyblivostí, kdežto mufloni s holemi svou neobratností a zhoršenou orientací v prostoru. Mláďata vám tak často rozpohybují vázy, rozezní prosklené vitríny a prošlápnou i ty parkety, na které se většinou dostane jen paní uklízečka. Mufloni s holemi ohrožují veškeré exponáty typu kůže z medvěda i s hlavou, nohy od stolů a nohy ostatních muflonů. Se vším se průvodce musí popasovat a musí očekávat i celkem nemožné (mláďata plazící se, padající postarší  s holemi, splašené stádo, apatické stádo) a nakonec - musí se vždy pokusit stádo zfromovat a zaujmout.  Není to vždy jednoduché, někdy to stojí nervy, víru, mládí, chuť k jídlu..

Zdroj: http://www.loucna-nad-desnou.cz/fotogalerie/interiery-zamku-v-loucne-nad-desnou-historicke-fotografie

   Ovšem tento rok nám bohužel jeden nejmenovaný státní ústav poněkud zkomplikoval naše prohlídky (dejme mu zkratku SÚ) a to, když povolil fotografování uvnitř zámku. SÚ neváhal tuto zprávu hojně šířit veškerými masmédii, a tak všichni mufloni již při vstupu do zámku mají v ruce naleštěné fotoaparáty. Když je průvdoce mezi dveřmi zdraví, tak jejich odpovědí často bývá:,,A může se tady tedy fotit?". Několikrát tedy průdvoce odpoví každému muflonu zvlášť a pak znovu veškerá upozornění zopakuje. Například u nás na zámku se smí fotografovat pouze v určitém patře. Mufloni jsou zprvu nadšení naším: ,,Ano, smí se tady fotografovat..", když ovšem pokračuje naše ,,..ale pouze v prostorách 3. patra", tak jejich zklamání je přímo hmatatelné. První části zámku, kde není možné fotografovat, tupě zírají na exponáty, stále ohlazují fotoaparát, čistí čočku a kontrolují baterku. Někteří z nich to zkoušejí v každé místnosti s otázkou typu: ,,A tady už se smí fotit..?" Ani po desátém: ,,Ne, tady se ještě nesmí fotit.." jejich nadšení do focení a touha zmáčknutí spouště neopadá. Když se nakonec dostaneme do prostor, kde se smí fotografovat, strhne se davové šílenství. Rázem se vytahují fotoaparáty, mobilní telefony a ten muflon, který si náhodu fotoaparát zapomněl doma, proklíná buď svou družku a nebo má zbytek prohlídky naprosto zkažený. Ostatní mufloni s přístroji začínají horlivě fotografovat. Fotí si hodiny, nábytek, koberce, lustr, květináče, sebe, pantofle a nakonec bohužel i nás průvodce (zajímalo by mě, v kolika fotoalbech se již objevuji..). Každý muflon chce mít samozřejmě vyfocenou místnost bez ostatních muflonů, a tak vždy takticky vyčkává než ostatní odejdou. Problém nastává, když tento nápad dostane více muflonů najednou. V tu chvíli pak přešlapují v rozích a přichází souboj kdo s koho. Do těchto bojů se většinou zapojují samci středního věku a nakonec na pokyn průvodce (že je opravdu na čase jít dál) si s funěním vyfotí místnost a odcházejí šoupavým krokem dál. Mezitím si další jedinci fotí dál, nevnímaje okolí. A tak srážejí ostatní muflony kvůli lepšímu záběru, nakopávají hlavu medvěda, rolují pantoflemi koberec a otírají se o bílé zdi, které na jejich oblečení pak zanechají i bílou památku. Nejzoufalejšími kusy stáda jsou ti postarší, kterým buď nejde nastavit focení bez blesku (které je samozřejmě zakázáno), popř. s přístrojem neumí absolutně zacházet. A tak se horlivě nahlas vyjadřují o tom, jak jim to nejde, že to chtěli vyfotit mláďatům domů apod. A v této chvíli se tedy z průvodce stává odborník na fotoaparáty - pomáhá vypínat blesk a někdy samotný aparát dokonce i zapnout. Nejhorlivěji ovšem fotí mláďata, ta fotí každý portrét, každé zvíře a snad i každý kachel na kamnech. Starší mufloni se je často snaží mírnit, ale dokud je ve fotoaparátu baterie a místo, tak mládě nezná slitování.
  Všemi těmi dotazy ohledně focení, nastavování a celkové operaci s fotoaparáty, samotným focení a souboji rádoby profesionálních fotografů o nejlepší záběr, se tak prohlídky natahují takřka o destíky minut. Nevím, co příště SÚ povolí, ale už teď se toho jako průvodkyně trochu obávám, jelikož mufloni bez zákazů a nařízení jsou jak zdivočelé stádo.
   Nemůžete se divit, že nemám celkově moc ráda lidi, že na průvodcárně máme všichni silné obavy o další generace a taktéž celkový vývoj lidstva. Přesto naše zaměstnání milujeme, a tak nějak už ho máme v krvi.


   Tímto článkem děkuji všem průvodcům, kteří se mnou strávili tuto sezónu a také všem, kteří si někdy zkusili být průvodcem a neztratili přitom smysl pro humor. (Především pak panu Bočkovi, že to tak vše krásně sepsal a my si alespoň nepřipadáme, že jsme úplně šílení a máme zkreslenou realitu.)  Díky Vám!

Running sezóna

   Zase už je to nějaký ten měsíc, kdy jsem se pustila do běhání. Většinou to na člověka dolehne během dubna/května, kdy se na sociálních sítích začínají objevovat fotografie od moře, reklamy od fitness center se slogany typu: Poslední možnost zhubnout do plavek! Pozor, léto se blíží! aj. Ruku na srdce, tyhle slogany a fotky prostě zapůsobí na každou. V hlavě to začne šrotovat, je to vcelku takový ten rychlý film, kde uděláte pár sklapovaček, párkrát si zaběháte a pak přijde ten dlouhý záběr, jak vycházíte v tě krásných minišatech a všichni se ohlížejí za vašimi pevnými stehny a celkově postavě k nakousnutí. Jenže pak přijde tvrdá realita toho, že ta ,,v hlavě kratší část" je upřímně ku*va dlouhá a bez záruky posledního delšího záběru, který se většinou smrskne jen na to, že vám známá řekne, že jste zhubla (ale i to sakra potěší!).
   Já si vybrala běhání, jelikož ho mám osvědčené a jelikož jsem zase trochu pozapomněla, jak moc je to náročné. Ne sice finančně, ani časově, ale fyzicky. A tak jsem běhala, běhala, až to začalo být lepší a příjemnější. Ale přeci jen tu zůstávají věci, s během spojené, které nemohu dovypilovat. Tak například je to odplivnutí - možná je to kvůli tomu, že jsem nikdy nebyla velká sportovkyně, že jsem nebyla moc v mužském kolektivu, kdo ví. Ale kdykoliv přijde ta chvíle, kdy už si potřebuji odplivnout, tak se prostě musím zastavit, předklonit a soustředit se. Jinak to totiž dopadá velmi tragicky. Při běhu se mi již podařilo plivnout si na boty, plivnout si na oblečení, plivnout si na oblečení i boty. Vždycky jsem sama ze sebe zklamána, že si prostě neumím přirozeně odplivnout, občas u toho jistě vypadám jako postižena slintavkou či na pokraji smrti.

Zdroj: www.runselfierepeat.com

   Když tedy nakonec přiběhnu zchvácená a oslintaná od těch nepovedených odplivnutí domů, tak přichází sice pocit vítězství, ale ta největší výzva teprve přichází - jmenuje s: sundání si sportovní podprsenky. Ono se to může zdát jako jednoduchá záležitost. Ale když máte podprsenku bez rozepínání a velmi kluzké tělo, tak se z vás na těch pár minut boje stává jogínka, akrobatka, gymnastka a klubající se had v jednom. A to ani nezmiňuji to funění a zvuky u toho.
  I přes ty všechny nástrahy a chvíle, kdy si připadám (zřejmě i tak vypadám) jako blázen, tak ten pocit po studené sprše prostě stojí za to, i kdyby ta dlouhá obdivná chvíle neměla přijít, tak se člověk prostě cítí ku*va lépe.

A co vy? Běháte? Skáčete? Jezdíte? Zvedáte? Protahujete se?