One Goodbye and Daily little joy

   Poslední dny čtu jen titulky: David Bowie podlehl rakovině, Alan Rickman... Jakoby ten strašák rakovina (tak trochu ji vidím jako mozkomora) obcházel stále blíže a blíže. Když onemocněl můj děda, tak jsem si to nepřipouštěla, nevěřila jsem tomu, že by to mohlo dopadnout opravdu špatně. Až jednou, když jsem v jeho bledě modrých očích viděla ten pohled, který jde mimo vás, jako by z druhého břehu; v tu chvíli jsem věděla, že je něco mezi nebem a zemí. Děda tento boj prohrál již skoro před dvěma lety. Myslela jsem si: to už se více nemůže stát, ale bohužel i v tomto roce tenhle strašák navštívil někoho, koho mám moc ráda a stále s ním tvrdě bojuje. A najednou mě napadlo, že to opravdu může přijít kdykoliv a na kohokoliv. Od těchto zkušeností si více hmatatelně uvědomuji tu přítomnost odchodu, že tu opravdu nejsme navždy a někdo ani na 70 let či méně. 

   A tak se snažím brát ten život zcela jinak. Ne tolik vážně, ale spíše vychutnávat. Neříkám, že každý den běhám s úsměvem po loukách a hladím u toho srnečky. Spíš je to o motivaci a odbourání stresu.
Jak vždy říká můj druhý děda: ,,Já se stále na něco těším. Těšil jsem se na výlet a pak jsem se z něj těšil domů." - a přesně tohle je taková filozofie, kterou se teď snažím provozovat v praxi. V těch ošklivých, temných a studených dnech se ráno těším do autobusu, protože vím, že si tam zdřímnu. Když vyjdu z autobusu, těším se do školy, až si dám v kantýně čaj a něco dobrého. Po čaji se těším až budu mít po přednáškách a pojedu domů a v autobuse si budu číst. A z autobusu už se těším domů do tepla. - Jsou to vcelku banální věci, ale já se jimi opravdu těším, v hlavě si představuji, jak se v autobuse uvelebím, jak se začtu apod. Vyloženě na tu danou činnosti či věc myslím. A světe div se, i když dny plynou jeden jako druhý, většinou se mi povede proplout v nich s úsměvem a s dobrými vzpomínkami.
   Zkuste si to. Celý den si dávat malé cíle, na které se budete těšit a může to být jak jídlo, spánek, dobrá kniha tak třeba i klidná potřeba na WC :) Protože pravdou je, že každý den není tak vzrušující, mnoho dní je stejných a kvůli všem povinnostem a starostem nějak zapomínáme, na to těšit se i na něco všedního.

   Je téměř 20:00 a já se ještě pro dnešek těším na jeden díl panství Downton, na krátké čtení a pak na tu hebkou peřinu.

Goodbye Alan, we will always remember you