Okamžiky štěstí

   Poslední dny mě vedou k zamyšlení nad tím, co je to vlastně štěstí a jak se k nám pomalu vkrádá a naopak neskutečnou rychlostí mizí. Asi mě k tomu zamyšlení inspirovala i kniha Patrika Hartla, která se tak příhodně jmenuje Okamžiky štěstí. A až po určité době jsem si uvědomila, jak trefný název to vlastně ve skutečnosti je.

Foto: autorka

   Štěstí to je totiž jen okamžik, není to žádné trvalé období, stadium, jsou to krátké okamžiky, z kterých pak po delší dobu žijeme a myslíme si, že to je to štěstí. Kdepak štěstí je jako mávnutí křídel, jako první kousek čokolády, jako letmý úsměv. Často je to pouze malá chvíle nebo i vteřina, která je doslova napěchována emocemi, silou okamžiku a nadějí.
  A právě ta chvíle, tenhle moment je to, pro co nakonec dýcháme, děláme všechny možné blbosti, říkáme věci, kterých po čase litujeme, skáčeme přes kaluže a občas skáčeme i do velkých děr. Jsme prostě jako závislí a pro každou další dávku uděláme cokoliv. Ironií je, že na téhle droze jede celé lidstvo a všichni jsou v tom až po uši. Někdo má slabší formu závislosti, a tak mu ke štěstí stačí málo jako třeba malé děti. Stačí jen malé dávky, které objeví téměř kdekoliv - na obyčejné tužce, na novém dni i na obyčejném obědě. Čím jsme starší, tak tím hůře se nám to štěstí hledá, i když po něm pátráme na místech, kde vždycky bývalo. A když ho konečně najdeme, tak jeho intenzita je sice mnohonásobně vyšší než v dětství, ale za to je o tolik kratší. A o to více po něm pátráme, o to více potřebujeme ty dávky častěji a o to více bývá silnější absťák. Proto hledáme i méne koncentrované dávky, které nám může přinést čerstvá káva, nový kus oblečení, oblíbený film. Je to jako když máte obrovský hlad, ale dáte si jen půlku jablka. To kručení v břiše se na chvíli trochu zmírní, ale pořád tam je a po chvíli zase nabírá na intenzitě.  Protože ty velké dávky, ty najdeme párkrát za život, někteří jednou a někteří třeba vůbec. S věkem navíc hrozí to, že když konečně tu dávku najdete a užíváte si její proudění do krve a do duše, tak už i v tom okamžiku se začínáte bát, kdy odejde a kde ji zase najdete. Po všech těch zkušenostech bez ní, víte, co to vše obnáší a jak rychle mizí, a tak si často ani tu dávku neužijete, jelikož už se obáváte její ztráty.

  Bylo by hezké, udělat závěr s pomyslnou mapou míst, kde ty dávky najdete a jak si je udržíte déle. Ale ani po 25 letech nevím, kde a kdy tu další najdu.
  Jen až tu dávku zase někde najdete, tak si ji prostě užijte jako by neměl přijít další den, jako by nebyl pak žádný propad a jako by byla ta poslední. Protože je možné, že to ta poslední skutečně je.